Cílem projektu SEPA je vytvořit integrovaný trh služeb platebního styku, zajišťující rovné podmínky pro všechny zúčastněné subjekty bez ohledu na zemi jejich původu. Lze jej považovat za logický krok směrem k dotváření jednotného trhu EU a prohlubování hospodářské a měnové unie. Zaměřen je jmenovitě na jednotné zpracování bezhotovostních převodů, přímých inkas, karetních obchodů a výběrů hotovosti prováděných v měně euro. SEPA geograficky pokrývá nejen všechny členské země Evropské unie, ale i země EFTA (Island, Lichtenštejnsko, Norsko, Švýcarsko) a nečlenské země EU Monako a San Marino.

Základem jednotného platebního prostoru SEPA jsou jednotné technické standardy, jednotná obchodní praxe, společná infrastruktura a jednotný právní rámec. Tato harmonizace umožňuje nabízet uživatelům produktů SEPA stejně rychlé a bezpečné přeshraniční služby jako u vnitrostátních plateb. Jednotné schéma SEPA by postupně mělo zcela nahradit národní systémy, což poskytovatelům platebních služeb umožní výrazně snížit jejich náklady. Projekt SEPA byl iniciován a je nadále podporován Evropskou radou pro platební styk, což je koordinační orgán pro aktivity bank v oblasti platebního styku.

Jednotný evropský akt (či také Akt o jednotné Evropě) představuje první velkou revizi Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství, která výrazným způsobem přispěla k prohloubení a rozšíření evropské integrace. Podepsán byl v únoru 1986, platnost nabyl v červenci 1987.

Hlavní přínos SEA spočíval v přijetí celé řady konkrétních opatření sledujících vytvoření jednotného trhu mezi členskými zeměmi EHS. Jednotný trh byl vymezen jako prostor bez vnitřních ekonomických hranic, ve kterém jsou zajištěny čtyři fundamentální svobody: volný pohyb osob, služeb, zboží a kapitálu. Z konkrétních opatření SEA lze jmenovat odstranění kontrol osob a zboží na vnitřních hranicích, vzájemné uznávání výrobních norem a standardů či dosažení větší otevřenosti trhů práce. Součástí snah o dokompletování jednotného trhu byl i závazek k plné liberalizaci kapitálových toků do konce r. 1992.

SEA též zavedl významné změny v institucionálním fungování EHS. Ustavena byla Evropská rada jako místo pravidelného setkávání vrcholných představitelů vlád členských zemí. Rozšířena byla oblast, ve které Rada ministrů rozhodovala kvalifikovanou většinou, což se týkalo zejména problematiky jednotného trhu. Posílena byla role Evropského parlamentu v legislativním procesu. Za účelem posílení sociální soudržnosti byly vytvořeny speciální strukturální fondy.

Mechanismus s tímto názvem tvoří jeden z opěrných pilířů bankovní unie. Jeho základní rysy byly dohodnuty na zasedání Rady ECOFIN v prosinci 2012. Za řádné fungování SSM odpovídá Evropská centrální banka, z jejíž úrovně budou ale přímo dohlíženy pouze banky se systémovým významem. Výkon dohledových aktivit bude striktně oddělen od výkonu měnové politiky. Nedílnou součástí SSM jsou národní orgány dohledu, nadále plnící důležité funkce v oblastech ochrany spotřebitele, v opatřeních proti praní špinavých peněz či službách platebního styku. SSM je primárně určen pro země eurozóny. Zapojit se však mohou i nečlenské země eurozóny na základě uzavřené dohody o úzké spolupráci. SSM byl navržen tak, aby nebránil efektivnímu fungování jednotného trhu, jehož součástí jsou všechny členské země EU. ECB se ujala dohledových pravomocí v rámci SSM na podzim 2014.

Mechanismus s tímto názvem tvoří jeden z opěrných pilířů bankovní unie. Jeho cílem je vytvořit jednotné podmínky v oblastech, jakými jsou pravomoci národních orgánů při řešení bankovních problémů, nástroje krizového řízení či organizování finanční pomoci. Známy jsou první obrysy SRM, na kterých se ministři Rady ECOFIN shodli v prosinci 2013. Do SRM budou zapojeny všechny země zapojené do SSM. Vytvořen bude jednotný fond pro řešení bankovních problémů, naplňovaný z příspěvků bank a jištěný v naléhavých případech prostředky z veřejných zdrojů. Důraz je kladen na uplatňování principu finanční svépomoci vlastníků a velkých věřitelů bank. Vzniknout má výbor pro řešení bankovních problémů, jehož úkolem bude identifikovat ohrožené banky a rozhodovat o způsobu řešení bankovního problému. Svých funkcí se SRM ujal 1. ledna 2016.

Jednotný trh (či také vnitřní trh) je označení používané pro společný trh členských států EU, který je budován na principu čtyř základních svobod: volný pohyb zboží, volný pohyb služeb, volný pohyb osob a volný pohyb kapitálu. Tvoří páteř procesu evropské integrace. Legislativa jednotného trhu tvoří podstatnou část evropského práva. Přenesení těchto právních norem do národního rámce a jejich respektování představuje závazek, který přebírá každá členská země EU.

Program jednotného trhu sleduje dva základní cíle:

• Ekonomický cíl, kterým je hospodářská prosperita dosahovaná odstraňováním překážek, jež brání využití ekonomického potenciálu účastníků jednotného trhu.
• Politický cíl, který podle zakladatelské Římské smlouvy spočívá ve „stále užšímu spojení evropských národů", což má vést k odstranění staletého politického soupeření na evropském kontinentu, opakovaně ústícího do krvavých konfliktů.

První fáze budování jednotného trhu byla završena vytvořením celní unie v polovině r. 1968. Odstraněny byly cla a kvóty ve vzájemném obchodě a zaveden byl společný celní sazebník pro obchod s třetími zeměmi. Velkým problémem však zůstávaly netarifní bariéry, tj. národní technické předpisy, které byly často zneužívány k ochranářským účelům. Značný integrační impulz do jednotného trhu vnesl Jednotný evropský akt, jehož výsledkem bylo odstranění kontroly pohybu zboží na vnitřních hranicích, otevření trhu veřejných zakázek, odstranění překážek pro volný pohyb kapitálu aj. V roce 1999 byl program jednotného trhu doplněn o hospodářskou a měnovou unii. Přijetí jednotné měny euro bylo členskými zeměmi vnímáno jako nezbytný a logický krok integračního procesu, jenž výrazně posílil funkčnost jednotného trhu.

Formování jednotného trhu představuje kontinuální proces, který nepřetržitě reaguje na nové vnější i vnitřní podněty. Názorným příkladem tohoto vývoje je budování bankovní unie v reakci na vážné poruchy evropských finančních trhů během světové finanční a hospodářské krize.