Prvního ledna 2011 se Estonsko stane sedmnáctým členem eurozóny. V rámci  příprav na tuto významnou událost se 20. září 2010 konala v Tallinnu mezinárodní konference za účasti řady významných zahraničních hostů. Mezi pozvanými řečníky byli např. prezident ECB Jean-Claude Trichet či komisař pro hospodářské a měnové otázky Olli Rehn. S úvodním projevem vystoupil předseda estonské vlády Andrus Ansip. Jeho obsahem bylo ohlédnutí se za náročnou cestou, kterou estonská společnost i ekonomika urazila od obnovení nezávislosti v srpnu 1991 do současnosti, kdy bylo rozhodnuto o plnohodnotném členství Estonska v hospodářské a měnové unii.

A. Ansip připomenul mnohé z výzev, kterým jeho země čelila na začátku devadesátých let minulého století: kolabující plánovaná ekonomika, zánik dřívějších obchodních vazeb, pádivé znehodnocování sovětského rublu, přídělový sytém u zboží každodenní spotřeby. Obnovování státní suverenity proto muselo jít ruku v ruce s generální obnovou celé ekonomiky i všech jejích částí. Vůdčími principy se přitom staly efektivita vládních institucí a regulace, a to jednak jako reakce na přeregulovanou sovětskou minulost, ale i jako vědomá snaha o vysokou pružnost malého státu.

Mezi nejdůležitější a nejviditelnější kroky na začátku ekonomických reforem A. Ansip zařadil zavedení vlastní národní měny. Měnovým režimem se stal měnový výbor (currency board), jenž je podobný zlatému standardu. Po více jak osmnáct let byla estonská koruna zavěšena na nejsilnější evropskou měnu – zprvu na německou marku a později na euro. Od samých počátků ekonomické transformace se tak estonští občané i podnikatelé nemuseli zabývat otázkou měnícího se měřítka hodnoty. Jejich finanční náklady proto mohly být nižší a více předvídatelné. Každý podnikatel si musel uvědomit, že jedinou cestou k vyšší konkurenceschopnosti bylo držet náklady na uzdě a přicházet s inovacemi. Jakákoliv úvaha o snižování nákladů cestou znehodnocení měnového kurzu musela jít stranou.

A jak to má i být, fixní měnový kurz byl podpořen exemplární fiskální disciplínou. Od znovuzavedení národní měny hospodařily estonské veřejné rozpočty po většinu času s přebytkem, nehledě na mnohé těžkosti rodící se tržní ekonomiky. Dnešní veřejný dluh Estonska je proto zdaleka nejnižší v Evropské unii a také jím v nejbližších letech i zůstane. Tento estonský příklad právě v současné době světové krize ukazuje, jak cenná je tato pojistná politika pro malou zemi.

A. Ansip rovněž připomenul mnohá opatření na podporu podnikatelského klimatu. Estonsko pravděpodobně jako první země v Evropě zavedlo rovnou daň pro podnikatele i občany. Podniky jsou zdaňovány pouze tehdy, když rozdělují zisky, reinvestované výdělky jsou osvobozeny od zdanění. Ztrácí se tak potřeba složitého daňového účetnictví a administrativní břemeno klesá. Estonsko se stalo jedním z nejhorlivějších uživatelů služeb e-Governmentu. Volit, stýkat se s úřady či založit podnik, to vše lze provádět bez překročení prahu domova. Politiky založené na jasných pravidlech a štíhlá vláda vytlačují lobbisty a korupci.

Monetární, fiskální i strukturální politiky podle A. Ansipa učinily z Estonska kandidáta na úspěšného člena evropské měnové unie. Estonská ekonomika prokázala vysokou pružnost v období prudkých změn a kultura fiskální disciplíny v Estonsku zapustila hluboké kořeny. Tyto zkušenosti je možné využít v době, kdy EU prochází procesem hledání více efektivního rámce pro koordinaci hospodářských politik. V tomto úsilí je nutné vytrvat. Bylo by chybou z této cesty sestoupit při prvních náznacích ústupu globální krize.

A. Ansip ukončil své vystoupením poznámkou, že mnoho Estonců možná bude pociťovat určitou nostalgii po odcházející estonské měně. Vyjádřil však přesvědčení, že euro se poměrně rychle stane neoddělitelnou a nezpochybňovanou součástí estonské identity.