Světová finanční a ekonomická krize odhalila řadu slabých míst při udržování a vymáhání fiskální disciplíny v zemích EU. A to zejména poté, co se naplno projevily problémy typu dluhové krize Řecka a došlo k výraznému zhoršení stavu veřejných financí ve všech  zemích EU. Klíčovým nástrojem pro koordinaci fiskálních politik a vymáhání rozpočtové disciplíny v EU je Pakt o stabilitě a růstu. Ten však nedokázal účinně přimět členské země k tomu, aby v dobách hospodářsky příznivých vytvářely rezervy, které by mohly v dobách horších použít. Evropská komise proto nyní přichází s legislativními návrhy, které mají ve třech směrech posílit účinnost tohoto nástroje:

• zdokonalit jeho jednotlivá ustanovení s ohledem na zkušenosti z krize
• vybavit jej účinnějšími nástroji pro vymáhání fiskální disciplíny
• dosáhnout vyššího propojení s tvorbou národních fiskálních politik.

Celá tato iniciativa je součástí širších záměrů směřujících k vyšší koordinaci národních hospodářských politik, které jsou formulovány v rámci tzv. Strategie Evropa 2020.

Prvním směrem posílení Paktu je zvýšený důraz na jeho preventivní část. Cílem je zajistit, aby členské státy uplatňovaly obezřetnou fiskální politiku, která zaručí, že nebude nutné uchylovat se k nápravným krokům koordinačních mechanismů. Komise v tomto ohledu navrhuje některé nové principy, které mají doplnit ty stávající., což je zejména stanovení střednědobého rozpočtového cíle poblíž vyrovnané rozpočtové pozice (tzv. medium-term objective, MTO) a dále požadavek minimálního tempa postupného dosahování MTO, stanoveného jako snížení strukturálního deficitu o 0,5 % HDP ročně pro země eurozóny a kurzového mechanismu ERM2.

Nově je navrhováno, aby roční tempo růstu rozpočtových výdajů nepřekračovalo, pokud MTO není dosažen, obezřetné střednědobé tempo růstu HDP. Členské země tím budou nuceny, aby neplánované rozpočtové příjmy využívaly ke snižování zadluženosti a nepoužívaly je k navyšování výdajů. A také aby záměrné snižování rozpočtových příjmů vyrovnávaly rozpočtovými škrty, cíleným zvýšením jiných příjmových položek, nebo kombinací obou variant. Nedodržení této zásady může v konečné fázi vést (pouze u členů eurozóny) až k povinnosti složit úročený vklad do výše 0,2 % HDP. O uvalení této sankce se má rozhodovat metodou „obráceného hlasování“. To znamená, že návrh Komise na zavedení sankce vstupuje v účinnost, pokud do deseti dnů Rada nerozhodne kvalifikovanou většinou opačně.  

Nápravná část Paktu byla a zůstává zaměřena na korekci závažných chyb v národních fiskálních politikách. Členské země EU jsou povinovány zamezit vzniku nadměrného schodku vládních rozpočtů, pro který byla stanovena limitní hranice 3 % HDP, a nadměrnému dluhu sektoru vládních institucí, pro který byla stanovena limitní hranice 60 % HDP.

V dosavadní praxi při zahajování tzv. procedury při nadměrném schodku hrálo klíčovou roli překročení hranice 3 % deficitu HDP, zatímco kritérium dluhu zaujímalo spíše okrajovou roli. Návrh Komise proto obsahuje změny, které mají z dluhového kritéria učinit rovnocenný prvek rozpočtového dohledu. V případě, že země převyšuje výší svého vládního dluhu referenční hodnotu 60% HDP, bude se posuzovat, zda se dluhový poměr dostatečně snižuje. Pro tyto účely Komise navrhuje stanovit kvantitativní pravidlo pro dostatečné tempo snižování zadluženosti, a to ve výši 5% převisu dluhu nad referenční hodnotou 60 % ročně v průměru během uplynulých tří let. Nesoulad s tímto pravidlem však nemusí automaticky vést k zahájení nápravné procedury, protože před takovým rozhodnutím musejí být zohledněny všechny relevantní faktory (např. tempo růstu nominálního HDP, rizikový profil struktury zadluženosti, rozpočtové dopady stárnutí obyvatelstva). 

Pakt vždy zahrnoval nástroje finančních sankcí za nedodržování pravidel fiskální disciplíny v případě trvalého selhání při redukci nadměrného schodku, tato možnost však nebyla evropskými institucemi využívána. Vynutitelnost Paktu má být proto nyní posílena v případě členů eurozóny tím, že sankce za nadměrný schodek budou uvalovány daleko dříve a částečně automaticky. Komise ve svých návrzích prosazuje sankce pro členy eurozóny již v preventivní části Paktu (viz výše). V nápravné části Paktu mají být sankce nově uvaleny již k samotnému datu rozhodnutí o zahájení tzv. procedury při nadměrném schodku. Pokud by toto pravidlo bylo přijato, znamenalo by, že státy eurozóny dotčené tímto rozhodnutím by tak musely složit neúročený vklad ve výši 0,2 % HDP, který by se přeměnil v pokutu, pokud by nedošlo ve stanovených krocích k plnění doporučení k redukci deficitu. O uložení finančních sankcí v obou částech Paktu EK navrhuje rozhodovat metodou „obráceného hlasování“, což má zajistit jistou automatičnost vynucení.

Efektivní vynucování fiskální disciplíny nelze očekávat jen od stanovení přísnějších pravidel na úrovni EU. Za situace decentralizované rozpočtové politiky je podle Komise rovněž třeba, aby se tato pravidla promítla přímo do národních fiskálních pravidel. Proto se jako doplněk k reformovanému Paktu o stabilitě a růstu navrhuje přijmout směrnici o minimálních požadavcích na národní fiskální rámce. Ta by stanovila, že základní atributy národních fiskálních politik (dostupnost účetních a statistických dat, metodika tvorby prognóz, ucelenost a víceletost fiskálních pravidel, atp.) musí splňovat určitý minimální jednotný standard, aby byla prokazatelná transparentnost sestavování veřejných rozpočtů a bylo umožněno efektivní monitorování jejich vývoje na úrovni evropských institucí. Zásady národního víceletého fiskálního plánování zároveň mají rovněž respektovat střednědobý rozpočtový cíl stanovený v souladu s pravidly EU.