Vrcholní představitelé členských zemí EU a evropských institucí v současné době diskutují podobu budoucí evropské bankovní unie, jejíž ustavení je obecně považováno za důležitý příspěvek k posílení hospodářské a měnové unie. Také teoretická fronta neopomíjí toto významné téma. Známý Bruegelský institut vstoupil do probíhající debaty příspěvkem What Kind of European Banking Union?, jehož autory jsou přední ekonomové J. Pisani-Ferry, A. Sapir, N. Véron a G. Wolff.

V úvodu článku si autoři kladou otázku, proč se problematika bankovní unie vynořila jako jedno z klíčových témat v úvahách o směrech evropské integrace. Odpovídají, že kromě obecného pocitu vnitřního rozporu mezi panevropským bankovnictvím a výlučně národní odpovědností za řešení bankovních krizí současné dění v eurozóně přidává další tři pádné argumenty:

•  Dochází k fragmentaci finančních trhů podél hranice Sever-Jih. Banky zastavují kapitálové toky přes tuto hranici, protože ví, že pomoc bankám je omezena na pomoc od národních vlád. V tomto chování jsou podporovány národními regulátory. Co se však zdá být racionální z národního hlediska, může být smrtelné pro fungování finančních trhů v eurozóně.
• Národní odpovědnost za záchranu bank vytváří silnou oboustrannou závislost mezi bankovní krizí a krizí z insolvence národní vlády. Tento bludný kruh dostává ECB do svízelné situace, která nemá mandát pomáhat jednotlivým národním vládám a jakkoli se zpronevěřovat prvořadému cíli cenové stability.
• Fragmentace bankovní politiky vytváří prostor pro koordinační selhání, což zvyšuje náklady pro daňového poplatníka.

Autoři článku se dále shodují na tom, že evropská bankovní unie musí být postavena na čtyřech pilířích, jimiž jsou: 1. jednotná bankovní regulace, 2. jednotný evropský dohled, 3. jednotný systém pojištění vkladů a 4. evropská autorita pro řešení problémů bank v krizi. Dodávají však, že pokud má bankovní unie vést k posílení sytému, musí být doprovozena prvky fiskální unie a také je třeba pokročit v upevňování politické unie. Např. bez dostatečně silného fiskálního krytí by evropský systém pojištění vkladů nemohl ustát větší bankovní krizi. Podobně přenesení odpovědnosti za krizové řízení na evropskou úroveň musí mít oporu v politických institucích, neboť bankovní krize jsou nákladné a mívají značné přerozdělovací důsledky.

V článku jsou identifikovány základní otázky, které musí být zodpovězeny při utváření konkrétní podoby bankovní unie. Jde např. o to, a) které země by se měly podílet na bankovní unii?, b) jaké banky by měly spadat pod bankovní unii?, c) které instituce by měly být pověřeny jednotným dozorem?, d) jaké pravomoci by měl mít úřad pro řešení problémových bank?, e) jakou míru centralizace by měl mít systém pojištění vkladů?, f) o jaké fiskální zázemí by se bankovní unie měla opírat?, g) pro jaký model ekonomického vládnutí se rozhodnout?.

Z pohledu České republiky se jako zásadní jeví první problém. Podle autorů existují dobré důvody jak pro omezení bankovní unie pouze na členy eurozóny, tak pro zahrnutí všech zemí EU. Pro první volbu hovoří fakt, že bankovní unie je nepostradatelná pro trvalou stabilitu společné měny. Pro druhou naopak zájem na zachování jednotného vnitřního trhu. Autoři ale dodávají, že mnohé klíčové funkce bankovní unie by se komplikovaně realizovaly při existenci více měn. Domnívají se proto, že snahy o zahrnutí všech zemí EU do bankovní unie by z praktického hlediska mohl být příliš ambiciózní cíl, v každém případě by však bankovní unie měla být vytvářena s přihlédnutím k zájmům všech členů EU. Nečlenové EU by pak jí neměly klást překážky při vědomí, že větší stabilita eurozóny je příspěvkem ke stabilitě celé EU.