V boji s hospodářskou a finanční krizí většina centrálních bank dosáhla při uvolňování měnové politiky nulového či téměř nulového dna měnově-politických sazeb. Ekonomická teorie tuto situaci spojuje s působením tzv. pasti likvidity. Klasická argumentace říká, že v tomto bodě jsou marné a neúčinné snahy centrální banky oživovat ekonomickou aktivitu dodáváním likvidity bankovnímu sektoru. Žádná finanční instituce prý nebude ochotna použít tuto likviditu k investicím do dluhových cenných papírů, jelikož z nulových hodnot se úrokové sazby mohou již jen zvyšovat, což ovšem znamená, že ceny dluhopisů se mohou jen snižovat. Jinými slovy, využívat likviditu k nabývání dluhopisů by znamenalo smířit se předem s kapitálovou ztrátou. Takto nelogicky se ale bankovní sektor prý chovat nebude a dodávanou likviditu bude raději hromadit na účtech u centrální banky.

Jedním z návodů, jak vyvést měnovou politiku z této pasti, je idea záporných úrokových sazeb. Je doporučováno, aby bankovní sektor platil úrok ze zůstatků, které „zaparkoval“ na rezervních účtech u centrální banky. Tradičně to jsou ovšem zapůjčovatelé, kteří úrok dostávají, a vypůjčovatelé, kteří úrok platí. Politika záporných sazeb tuto zásadu zcela obrací, neboť nutí zapůjčovatele, aby odměňovali úrokem vypůjčovatele za jejich ochotu vzít si půjčku. V tomto duchu jednala např. švédská centrální banka, která od července 2009 do září 2010 „honorovala“ zůstatky na tzv. vkladové facilitě sazbou -0,25 %. Dánská centrální banka přistoupila k témuž opatření v červenci 2012, kdy její depozitní sazba byla snížena na -0,20 %. Když v červenci 2012 ECB snížila depozitní sazbu na 0 %, také vyvolala spekulace, zda se neodváží vstoupit do záporného teritoria. Tato nestandardní měnová politika ale byla odmítnuta. Důvody tohoto kroku objasnil člen Výkonné rady Benoît Cœuré v přednášce Central banks and challenges of the zero lower bound (únor 2012), která je dostupná na webových stránkách ECB.

Předně je zajímavé si uvědomit, že záporné sazby se příležitostně objevovaly v některých zemích eurozóny i bez přičinění centrální banky (Německo, Nizozemsko, Finsko, Rakousko). Bylo to tam, kde finanční trhy nalézaly v bouřlivých dobách bezpečné přístavy, o jejichž aktiva projevovaly zvýšený zájem. Přetlak poptávky pak vyháněl ceny aktiv vzhůru, tudíž i stlačoval výnosy aktiv dolů, výjimečně až do záporných hodnot. Bezpečné přístavy se ale nacházely i mimo eurozónu (Dánsko, Švédsko, Švýcarsko). Jejich centrální banky pak kvůli silnému přílivu kapitálu musely čelit silným tlakům na zhodnocování národní měny. Některé z nich se při zvládání tohoto problému uchýlily k politice záporných sazeb, jež měly odrazovat od kapitálového přílivu.

Také je nutné vidět, že velikost záporných sazeb v zemích, které s nimi experimentovaly, byla v celku nevýznamná, aby se daly věrohodně zdokumentovat klady a zápory tohoto opatření. Proto se lze nejvýše dohadovat, jaké vedlejší účinky by se dostavily, kdyby politika záporných sazeb byla nasazena s větší razancí. Zmiňovány jsou zejména následující obavy:

• Pokud by byly významněji sankcionovány zůstatky uložené u centrální banky, obchodní banky by je mohly nahrazovat skladováním oběživa, z něhož se úrok neplatí. Tím by se ovšem politika záporných sazeb zcela míjela se svým proklamovaným záměrem nalézat pro likviditu centrální banky investiční využití v reálné ekonomice a napomáhat expanzi peněžní zásoby.
• Záporné sazby požadované centrální bankou by obchodní banky obtížně mohly přenášet na své klienty, neboť by tím ohrožovaly svoji depozitní bázi. Zvýšené náklady by pak buď kompenzovaly vyššími sazbami z poskytovaných úvěrů, nebo by je pokrývaly ze svých zisků. Obojí výsledek je ale kontraproduktivní v době krize, kdy hlavní prioritou je povzbuzování úvěrové aktivity či kapitálové posílení bankovního sektoru.