Kypr se stal pátou zemí eurozóny (po Řecku, Irsku, Portugalsku a Španělsku) a osmou zemí EU (spolu s Maďarskem, Lotyšskem a Rumunskem), která musela vyhledat finanční pomoc u evropských institucí a MMF. Příčiny kyperských problémů však byly poměrně specifické. Tato malá ostrovní země, s podílem 0,2 % na HDP eurozóny, se rozhodla založit svoji rozvojovou strategii na budování vyspělého finančního centra, podpořeného atraktivními vlastnostmi daňového ráje: korporátní daň 10 %, nezdaňování dividend a kapitálových zisků z burzovních obchodů, lákavé odpočty z daňového základu (např. výdaje na reprezentaci či údržbu budov), důraz na bankovního tajemství. Se zahraničními společnostmi přicházela i depozita nerezidentů, která v letech 2007 až 2010 vzrostla o téměř 60 %. Uvedená strategie se projevovala v překotné expanzi domácích bank, jejichž konsolidovaná aktiva překračovala v r. 2011 úroveň 800 % domácího HDP.

Těžkou ránu kyperskému obchodnímu modelu zasadila nadměrná angažovanost jeho bank vůči řecké ekonomice. Přímé půjčky řeckému soukromému sektoru dosáhly v r. 2011 téměř 130 % kyperského HDP, podíl investic do řeckých vládních dluhopisů činil kolem 25 % kyperského HDP. Kyperské banky utrpěly velké ztráty poté, co se zapojily do odpisu významné části řeckého vládního dluhu. Jejich pozice se dále zhoršovala nepříznivými hospodářskými vyhlídkami kyperské i řecké ekonomiky. Kypr začal sledovat islandský a irský scénář, v němž kolabující bankovní sektor stahuje do dluhové pasti vládní finance.

Vážným problémem Kypru byly ale též dlouhodobě se hromadící makroekonomické nerovnováhy, skryté za déle než deset let trvající fází hospodářské expanze. Jejich viditelným projevem se staly rychle rostoucí deficity běžného účtu platební bilance, které v letech 2007 a 2008 překračovaly 15 % HDP a vypovídaly o postupné ztrátě vnější cenové konkurenceschopnosti. Nezanedbatelný podíl na tomto nepříznivém vývoji měly nepružnosti pracovního trhu, svázané mzdovou indexací. Široké uplatnění měly příplatky za růst životních nákladů, označované jako COLA (cost-of-living allowance). Tento nástroj umožňoval dvakrát ročně automaticky navyšovat platy a mzdy o průměrnou procentuální změnu indexu spotřebitelských cen za posledních šest měsíců. Doložkami COLA byl pokryt prakticky celý veřejný a bankovní sektor, ve zbylé části kyperské ekonomiky jimi bylo vybaveno asi 30 % pracovních kontraktů. Toto uspořádání neumožňovalo diferencovat cenu práce podle produktivity jednotlivých sektorů a také mělo významný dopad na veřejné finance, jelikož vedle mezd a platů byly podobným způsobem upravovány starobní důchody a nejrůznější sociální dávky.

Po dlouhá léta Kypr neměl problém s financováním své růstové strategie prostřednictvím kapitálového přílivu. V jeho struktuře byly nejvíce zastoupeny přímé zahraniční investice, ovšem s vysokým podílem ne příliš stabilní složky reinvestovaných zisků zahraničních společností usídlených na Kypru. A také krátkodobé vklady nerezidentů. Povaha tohoto přílivu tudíž vykazovala rysy horkých peněz, schopných přeorientovat se v krátké době na odliv, pokud by poklesla důvěra v hostitelskou zemi.

Dluh kyperské vlády se dlouhodobě nalézal pod průměrem eurozóny. Nástup světové hospodářské krize, zejména pak nákaza přicházející z Řecka, však způsobily rychlé narůstání vládního dluhu, který v r. 2011 překročil hladinu 70 % HDP. Kyperské dluhopisy se nevyhnuly opakovanému snižování úvěrového hodnocení, u desetiletých splatností se koncem srpna 2011 krátce dostaly nad 18 %, tj. na vyšší hodnoty než v Irsku a Portugalsku. Dočasnou úlevu při krytí výpůjčních požadavků měla v prosinci 2011 přinést půjčka od ruské federace ve výši 2,5 mld. EUR. V té době však již bylo zřejmé, že bez mnohem zásadnější zahraniční finanční pomoci od EU a MMF, podmíněné ovšem opatřeními nápravného programu, Kypr cestu z dluhové krize nenalezne. Teprve ale až v červnu 2012 kyperská vláda požádala o tuto pomoc, o jejíž podobě vyjednávala dalších devět měsíců.

Náklady na ozdravení kyperského bankovního sektoru byly odhadovány ve výši 10-15 mld. EUR. Zdálo se to být relativně málo s ohledem na dostupnou kapacitu záchranných fondů eurozóny. Pro Kypr samotný však takováto částka znamenala zdvojnásobení vládního dluhu k neudržitelným úrovním kolem 150 % HDP. Ministři Euroskupiny proto souhlasili s poskytnutím pomoci v této výši pouze za předpokladu, že Kypr sám přispěje částkou 5,8 mld. EUR na svoji záchranu. Dosaženo toho mělo být nejprve uvalením plošné daně na vklady u kyperských bank. Po odmítavém stanovisku kyperského parlamentu byla tato myšlenka vrácena do hry tím, že nepojištěné vklady nad 100000 EUR byly zahrnuty do restrukturalizačních plánů dvou největších kyperských bank, což přinese značné ztráty jejich majitelům. Malý Kypr tím vyvolal velký spor, zda nebyl vytvořen precedent, na jehož základě je možné pohlížet na velké vkladatele jako na investory, kteří se mají podílet na sanaci bank.

Zpracováno podle materiálu Evropské komise Macroeconomic Imbalances - Cyprus(European Economy. Occasional Papers. 101. July 2012. Brussels)