V probíhající polemice, jakým směrem by se měl ubírat další vývoj hospodářské a měnové unie, má nemálo zastánců, ale i odpůrců idea fiskální unie. S ucelenou představou na toto téma vystoupila dvojice výzkumných pracovníků prestižního Bruegelského institutu Maria Demertzis a Guntram Wolff. Jejich diskusní příspěvek nese název What are the prerequisites for a euro-area fiscal capacity? S jeho obsahem byli seznámeni ministři Rady pro hospodářské a finanční záležitosti, kteří se začátkem září zúčastnili v Bratislavě neformálního setkání.

Výše jmenovaní autoři navrhují budovat fiskální unii ve třech navazujících fázích. U každé z nich pak vyjmenovávají nezbytné předpoklady, které podmiňující dosažení vytyčených cílů fiskální integrace. Zdůrazňují rovněž, že každý z postupných kroků tvoří složitý komplex otázek politické důvěry, předávání legitimity a odpovědnosti z národní na nadnárodní úroveň a také zohledňování odlišných preferencí občanů.

První fáze by se podle jmenovaných autorů měla především zaměřit na dokončení bankovní unie. Ta stále vůči přijatým záměrům postrádá vytvoření evropského systému pojištění vkladů a ustavení trvalého jistícího mechanismu pro zvládání velkých bankovních krizí. Kompletní bankovní unie je považována za nezbytnou součást měnové unie, pokud si chce zachovat stabilitu i v případě větších krizí. A to zejména z toho důvodu, že finanční stabilita v Evropě je primárně otázkou stability bank. Nezbytná je též hlubší denacionalizace bankovních politik. Pod tento pojem autoři zahrnují různá opatření na zvýšení odolnosti bankovního sektoru, jmenovitě snížení expozic bank vůči dluhu svých národních vlád či nezasahování vlád do vlastnické struktury bank. Je třeba též pokročit v očišťování bankovních rozvah od nesplácených úvěrů.

V druhém kroku je doporučováno zaměřit se na vytváření omezené fiskální kapacity eurozóny, s jejíž pomocí by byly hrazeny evropské veřejné statky nad rámec již existujících výdajů evropského rozpočtu. Vhodnými tituly by mohly být vnější a vnitřní bezpečnost, environmentální politiky, migrace či investice celoevropského dopadu. Prostředky na tyto aktivity by mohly být získávány nejen tradiční cestou příspěvků od národních rozpočtů, ale i z nových daňových zdrojů na centrální úrovni. Vzniklá fiskální kapacita by současně přispívala k vyhlazování hospodářského cyklu eurozóny. Nebyla by však příliš významná, takže hlavní váha proticyklického působení by nadále spočívala na bedrech národních fiskálních politik.

Třetí závěrečná fáze, která je podle autorů studie prozatím v nedohlednu, by spočívala v přenesení důležitých výdajových položek na centrální úroveň a tím i ve výrazné centralizaci stabilizační funkce veřejných rozpočtů na úrovni eurozóny. Jednalo by se o vysoce ambiciózní projekt, který by nicméně jen přiblížil eurozónu běžným poměrům v současných federacích. Z úrovně eurozóny by mohl být např. řízen systém pojištění v nezaměstnanosti, zdravotní pojištění či penzijní systém. Součástí tohoto kroku by musela být i pravomoc vybírat federální daně a emitovat federální dluh. Eurozóna by se transformovala na politickou unii, vybavenou odpovídajícími mechanismy demokratické legitimity svých institucí. Zahájení této fáze předpokládá úspěšné završení předchozích dvou etap vytváření fiskální unie. Vyžaduje též podstatné snížení ekonomických rozdílů v eurozóně, aby fiskální transfery z bohatších do chudších členských zemí byly politicky průchodné a nebránily v zavádění dalších mechanismů většího sdílení rizik.

Závěr studie obsahuje přesvědčení, že rostoucí fiskální kapacita je v zájmu ekonomické stability eurozóny a zvýšení její výkonnosti. Nicméně též připouští, že tato agenda je politicky obtížná a nastoluje řadu nezodpovězených otázek o soudržnosti a nezbytné míře hospodářské konvergence členských zemí eurozóny.