Současné hluboké problémy předluženého Řecka zvyšují zájem mnohých teoreticky i prakticky orientovaných ekonomů o myšlenku zavedení paralelní měny. Tedy takové měny, která mírní nedostatek zákonné měny euro tím způsobem, že ji nahrazuje ve vybraných domácích platbách. Je kladena otázka, zda toto měnové uspořádání by mohlo oživit řeckou ekonomiku, jejíž domácí transakce by byly „promazávány“ paralelní měnou, nemá-li Řecko jako člen eurozóny monopol na emisi eurových peněz. A také zda po takovémto odlehčení domácí ekonomiky od potřeby používat euro by bylo snazší splácení zahraničních závazků. A to vše za podmínky, že Řecko nadále zůstává členem eurozóny.

Existuje pestrá paleta představ, jak by mohl v případě Řecka vypadat mechanismus fungování paralelní měny. Za pozornost stojí zejména tyto dvě konstrukce:

• Řecká vláda vydává krátkodobé (např. dvouleté) obchodovatelné směnky, kterými hradí platy státních zaměstnanců, penze, sociální dávky apod. Tyto směnky znějí na měnu euro a při své splatnosti mohou být v poměru jedna ku jedné v této měně proplaceny. Po dobu svého života jsou používány jako peníze v domácích transakcích.
• Řecká vláda emituje obchodovatelné daňové dobropisy, které jejich držitelé mohou při splatnosti použít k uhrazení daňových závazků ve výši rovné nominální hodnotě dobropisu. Po dobu svého života jsou tyto cenné papíry rovněž používány jako peníze v domácích transakcích.

Takovéto uspořádání má podle zastánců paralelní měny několik výhod. Za prvé, není narušen princip, že jedinou zákonnou měnou zůstává euro. Dále se prý vytváří významný zdroj likvidity, nezávislý na schopnosti vlády obstarávat si likviditu vypůjčováním na kapitálových trzích. A v neposlední řadě stranou těchto schémat domněle zůstává bankovní sektor, u něhož obyvatelé drží své vklady.

Uváděny bývají též historické příklady, kdy paralelní měna byla v době finanční tísně zavedena a po jejím pominutí z oběhu odstraněna. Ve všech těchto případech se však vždy jednalo o poměrně omezené rozšíření paralelní měny, nedostatečné na to, aby mohly být vyvozovány hodnověrné závěry pro konkurenceschopnost jedné členské země měnové unie a pro schopnost řídit celý proces koordinovaně s ostatními členy měnové unie. Takže tyto historické epizody nezbavují paralelní měnu charakteristiky nevyzkoušeného experimentu, opředeného mnoha nejistotami ohledně jejího fungování v reálném čase a ve větším měřítku.

Jaká jsou rizika, kterým by paralelní měna byla s největší pravděpodobností vystavena?

V podobě paralelní měny by řecká vláda předně zavedla aktivum, které by bylo s výrazným a kolísavým diskontem obchodováno vůči euru. Porušena by tím byla jedna z klíčových funkcí důvěryhodných peněz, kterou je funkce uchovatele hodnoty. Ochota k přijímání paralelní měny by tím značně trpěla. A to vzhledem i k tomu, že by nemohla disponovat privilegiem zákonného platidla. Do finančních problémů by dostávala jedince a firmy na konci řetězu domácích transakcí, kteří obchodují se zahraničím, jež by vyžadovalo placení v eurech. Tyto subjekty by se přijímání paralelní měny maximálně vyhýbali.

Řecká vláda by mohla povzbuzovat zájem o držení paralelní měny tím, že by garantovala na požádání její směnitelnost za eura v poměru jedna ku jedná. Tato ochota kupovat od veřejnosti „špatné peníze“ za „dobré peníze“ by ovšem zkratovala základní ideu paralelní měny jako likvidního prostředku nahrazujícího v oběhu eura, jelikož by byla z oběhu rychle vytěsňována. Stresovaným vládním financím by tedy příliš nepomohla.

V úvahu je nutné brát též psychologická rizika, neboť v soudobé éře nekrytých peněz důležitou roli sehrávají faktory jako je důvěra veřejnosti či její ztráta, následovaná poté nejrůznějšími panikami. Není proto vyloučeno, že by řecké obyvatelstvo mohlo vnímat zavedení paralelní měny jako předehru k redenominaci svých vkladů či budoucímu nedodržení závazku plné směnitelnosti paralelní měny za eura.

Pramen: The economics of parallel currencies (webové stránky Bruegel)