Počátek sporu o zákonnost programu s názvem přímé měnové transakce (Outright Monetary Transactions, OMT) se datuje do září 2012, kdy Rada guvernérů ECB odsouhlasila, i přes odmítavé stanovisko německého zástupce, hlavní zásady tohoto protikrizového nástroje. Uvedený program byl zacílen na nákupy krátkodobých vládních dluhopisů členských zemí eurozóny vážně ohrožených dluhovou krizí a předem si nekladl nějaká kvantitativní omezení na objem uskutečněných obchodů. Do tohoto programu však mohly být zapojeny dluhopisy jen těch států, které byly příjemcem oficiální finanční pomoci, tedy i vykonavatelem mnohých náročných konsolidačních opatření k obnovení konkurenceschopnosti a makroekonomické rovnováhy. Nákupy dluhopisů měly být prováděny na sekundárním trhu a v plné výši sterilizovány.

Je důležité připomenout, že program OMT byl přijat ve vyhrocené době, kdy kulminovaly spekulace o schopnosti eurozóny nalézt účinnou zbraň vůči rozvratným účinkům dluhové krize. A také je obdivuhodné, jak pouhé jeho oznámení napomohlo k zastavení destruktivních očekávání. I bez aktivních zásahů ECB se výnosy zejména italských a španělských dluhopisů začaly navracet k akceptovatelným hodnotám. Dobové komentáře v této souvislosti často hovořily o bazuce ECB proti dluhové krizi.

Existence jmenovaného programu současně vzedmula, a to zejména v Německu, vlnu kritiky na adresu ECB, která prý značně překročila své pravomoci. Více než 37000 německých občanů se podepsalo pod petici, která požadovala, aby německý ústavní soud přezkoumal zákonnost OMT. Podaná ústavní stížnost tomuto programu vytýkala, že porušuje zákaz měnového financování, že se selektivně zaměřuje na dluhopisy vybraných zemí a že vytváří nástroj spíše hospodářské než měnové politiky.

Německý ústavní soud nejprve zareagoval tím způsobem, že v únoru 2014 požádal, a to vůbec poprvé ve své historii, o stanovisko Soudní dvůr Evropské unie. Současně s tím vyjádřil i předběžné mínění, že program OMT není v souladu s evropským právem.

Vzniklá situace se v řadě ohledů stala delikátní. Jakékoli zpochybnění legality OMT či citelné omezení jeho rozsahu by zasadilo tvrdou ránu kredibilitě protikrizových zásahů ECB kdykoli v budoucnosti. Hrozil též názorový střet dvou významných soudních institucí s obtížně předvídatelnými účinky na chod hospodářské a měnové unie. A v neposlední řadě v sázce byla hodnověrnost ECB jako nezávislé a expertně zdatné měnové autority.

Soudní dvůr EU odpověděl německému ústavnímu soudu v červnu 2015 (kauza Gauweiler C-62/14). Ten ve svém rozsudku přistoupil na argumentaci ECB, podle níž cílem OMT není usnadnit financování vybraných členských států eurozóny, ale odblokovat transmisní mechanismus měnové politiky a pomocí nákupů dluhopisů vrátit jeho fungování k normálu. A také že selektivnost nákupů má zajistit, aby OMT nebyl v rozporu s programy makroekonomických reforem dohodnutých s příjemci oficiální finanční pomoci. SDEU tak z valné části odmítl námitky ohledně nepřípustnosti OMT v rámci evropského práva a stran překročení mandátu ECB takový program koncipovat. Současně vyjmenoval šest podmínek, v principu nijak svazujících, které by měla praktická implementace programu respektovat. Jedná se o tyto požadavky:

• nákupy nejsou předem oznámeny,
• rozsah nákupů je předem omezen,
• existuje jistá minimální doba mezi emisí a nákupem vládního dluhopisu,
• nakupovány jsou dluhopisy jen států s přístupem na dluhopisový trh,
• nakoupené dluhopisy jsou jen ve výjimečném případě drženy do splatnosti,
• nákupy jsou prováděny pouze po nezbytně nutnou dobu.

Se znalostí postoje SDEU německý ústavní soud vydal svůj nález 21. června 2016 (2 BvR 2728/13, 2 BvR 2729/13, 2 BvR 2730/13, 2 BvR 2731/13, 2 BvE 13/13). Jeho podstatou je sdělení, že pokud by program OMT splňoval omezující podmínky, jak je zformuloval SDEU, potom by neoslaboval rozpočtovou odpovědnost německého parlamentu a nepřekračoval kompetence svěřené Evropské centrální bance. Tímto stanoviskem ukončil spor o zákonnost jednoho z hlavních nástrojů ECB v boji proti finanční nestabilitě.