Z 27 států EU již 20 používá euro jako svoji zákonnou měnu. Na ostatní unijní země, včetně České republiky, se vztahuje závazek euro přijmout, jakmile budou splněny požadované vstupní podmínky. Pouze Dánsko a Velká Británie, které byly při vyjednávání Maastrichtské smlouvy, mají trvalou výjimku ze zavedení eura, nicméně Velká Británie k 31. lednu 2020 z EU vystoupila.
Způsobilost uchazečské země k integraci do eurozóny je posuzována prostřednictvím maastrichtských konvergenčních kritérií. Hodnoceny jsou čtyři klíčové oblasti makroekonomické stability: cenová, úroková, kurzová a fiskální. Všechna maastrichtská kritéria musí být splněna současně.
Pakt stability a růstu představuje hlavní nástroj pro koordinaci národních fiskálních politik. Tvořen je souborem právních norem, jejichž komplex vymezuje pravidla zdravých veřejných financí. Opatření Paktu jsou členěna na preventivní a nápravnou větev, v níž ústřední místo zaujímá procedura při nadměrném schodku.
Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii tvoří další článek ve snaze o posílení rozpočtové odpovědnosti v členských zemích eurozóny. Založena je na předpokladu, že národní vlády si lépe osvojí evropské normy rozpočtového chování, pokud je převezmou do své národní legislativy.
Dohled nad makroekonomickými nerovnováhami tvoří nový prvek v systému ekonomické správy EU a eurozóny, který byl zaveden v reakci na analýzu příčin krizového období. Je strukturován do preventivní větve, zaměřené na předcházení nerovnováhám, a nápravné větve, usilující o korekci existujících nerovnováh.
Od r. 2011 jsou mechanismy koordinace rozpočtových a hospodářských politik v EU uspořádány do ročního cyklu evropského semestru. Jeho hlavním výstupem jsou adresná doporučení pro jednotlivé země, v nichž evropské instituce sdělují svůj názor na žádoucí zaměření národních politik.
Hrozba státních bankrotů přiměla členy eurozóny k vytváření mechanismů krizového řízení. Dohodnuty byly formy pomoci, které poskytují finanční prostředky vždy na bázi přísné podmíněnosti. Institucionální architektura eurozóny byla doplněna o významný systémový prvek, chránící ji před rozvratnými účinky finanční nestability.
Projekt bankovní unie představuje významné prohloubení evropské integrace, srovnatelné se zavedením jednotné evropské měny. Spočívá na čtyřech pilířích, jež zásadním způsobem reformují regulaci a supervizi úvěrových institucí. Od bankovní unie se očekává výrazné posílení finanční stability eurozóny.
Měna euro si během své více než patnáctileté existence získala významné postavení na mezinárodních finančních trzích. Stala se druhou nejrozšířenější světovou měnou po americkém dolaru. S eurem jako zákonným platidlem se můžeme setkat i mimo území eurozóny, často i daleko za hranicemi Evropy.