Pakt stability a růstu (Stability and Growth Pact) je tvořen souborem evropských právních norem, jejichž první podobu schválila v červnu 1997 Evropská rada na svém zasedání v Amsterodamu. Za přijetím Paktu stály obavy Německa, aby zodpovědná rozpočtová politika, k níž v období příprav na měnovou unii motivovalo plnění maastrichtských konvergenčních kritérií, byla zajišťována na trvalém základě i po získání členství v měnové unii.

Pravidla Paktu prošla několika revizemi. Nemalou újmu na důvěryhodnosti Pakt utrpěl při reformě v r. 2005, které předcházela snaha Francie a Německa vyhnout se hrozícím sankcím za nedostatečné úsilí při odstraňování nadměrného schodku. Tehdejší napjatá atmosféra proti sobě postavila evropské instituce a vyvolala rozkol mezi členy eurozóny. Projevený laxní přístup k dohodnutým pravidlům fiskální disciplíny následně přispěl k hloubce i délce krizového období v eurozóně. Trpké zkušenosti s nedostatečně konsolidovanými veřejnými financemi na úrovni členských států následně dopomohly k výraznému zpřísnění Paktu a k posílení koordinace fiskálních politik. První vlna se udála v rámci tzv. šestibalíčku (Six-Pack), jenž nabyl účinnost v prosinci 2011. Následovala druhá vlna v podobě tzv. dvojbalíčku (Two-Pack), jehož opatření nabyla účinnost v květnu 2013.

Z právního hlediska je Pakt chápán jako technické upřesnění ustanovení Maastrichtské smlouvy, které zakazuje členským státům EU hospodařit s nadměrnými rozpočtovými schodky. Jako nástroj koordinace národních fiskálních politik je proto obecně závazný pro všechny členy EU, nikoli jen pro členy eurozóny. Některá jeho opatření, zejména v oblasti sankcí, se nicméně vztahují pouze na členy eurozóny.

PREVENTIVNÍ VĚTEV

Pravidla Paktu jsou členěna do preventivní a nápravné větve. Účelem preventivní větve (preventive arm) je dbát na to, aby členské země sledovaly udržitelnou fiskální politiku a předcházely vzniku nadměrných deficitů. Tomuto cíli mají napomáhat následující opatření:

• Každý členský stát EU má individuálně stanoven střednědobý rozpočtový cíl pro cyklicky očištěný podíl deficitu na HDP. Pokud se nachází mimo tento cíl, je jeho povinností k němu směřovat jistou minimálně stanovenou rychlostí.
• Členské státy každoročně zpracovávají stabilizační programy (členové eurozóny) a konvergenční programy (nečlenové eurozóny), v nichž prezentují své střednědobé rozpočtové strategie. Evropské instituce (Komise a Rada) hodnotí slučitelnost těchto programů se závazky vyplývajícími z Paktu.
• Země, které se nacházejí mimo svůj střednědobý cíl, musejí uzpůsobit rozpočtové výdaje tak, aby nerostly rychlejším než střednědobým tempem růstu potenciálního HDP.
• Při významné odchylce od trajektorie vedoucí ke střednědobému cíli a nereagování na výzvu k nápravě se člen eurozóny vystavuje peněžní sankci v podobě povinnosti vytvoření úročeného vkladu ve výši 0,2 % HDP.
• Členské země eurozóny mají povinnost předkládat Komisi do 15. října každého roku návrhy svých rozpočtů na příští rok za účelem posouzení jejich slučitelnosti se závazky Paktu. Je-li zjištěno vážné porušení pravidel evropské rozpočtové politiky, Komise může požádat o přepracování rozpočtového návrhu.

NÁPRAVNÁ VĚTEV

Nápravná větev (corrective arm) obsahuje postupy pro případ, kdy členská země sleduje dlouhodobě neudržitelnou fiskální politiku, kvůli čemuž s ní byla zahájena procedura při nadměrném schodku (Excessive Deficit Procedure, EDP). Nadměrný schodek je v nápravné větvi Paktu vymezen stejným způsobem, s jakým operuje maastrichtské fiskální kritérium. Tedy pomocí referenční hodnoty 3 % pro vládní deficit a 60 % pro vládní dluh včetně zpřesňujících podmínek ohledně nedosahování referenčních hodnot. Specifické numerické pravidlo upravuje požadavek na přibližování se k referenční hodnotě zadluženosti uspokojivým tempem. Brány jsou v úvahu další relevantní faktory, zejména neovlivnitelné mimořádné okolnosti.

Na členskou zemi, s níž je zahájena procedura při nadměrném schodku, mohou být aplikována následující nápravná opatření:

• Při vážném porušení pravidel lze současně se zahájením EDP po členské zemi eurozóny požadovat vytvoření neúročeného depozita ve výši 0,2 % HDP.
• Nápravná opatření mohou být stupňována, pokud dotčená země nepřijímá účinná opatření k odstranění nadměrného schodku. Neúročené depozitum lze přeměnit na pokutu a tu dále navyšovat o variabilní složku, každoročně ukládanou do doby přijetí účinných opatření.
• Po dobu vedení procedury při nadměrném schodku je člen eurozóny vystaven průběžnému sledování, v jehož rámci pravidelně předkládá zprávy o přijímaných opatřeních. Uzavřen je s ním též program ekonomického partnerství, který zavazuje k provedení strukturálních reforem v zájmu trvalého odstranění nadměrných deficitů.
• Nečlenským zemím eurozóny, s nimiž je vedena procedura při nadměrném schodku, může být pozastaveno čerpání prostředků z Fondu soudržnosti.

OBRÁCENÉ HLASOVÁNÍ

K důležitým součástem zesíleného Paktu patří i nový způsob rozhodování, nazývaný obrácené hlasování kvalifikovanou většinou (reverse qualified majority voting). Tato hlasovací procedura je výsledkem debat jak zvýšit automatičnost rozhodování o nápravných opatřeních, aby se neopakovala určitá kolegiální shovívavost Rady a současně byla zachována její odpovědnost za přijímaná rozhodnutí. Při původním hlasování sankce, kterou navrhla Komise, vstoupila v platnost poté, co s návrhem souhlasila kvalifikovaná většina Rady (při absenci člena, o kterém se rozhoduje). Při obráceném hlasování sankce, kterou Komise navrhla, vstupuje automaticky v platnost, pokud se během deseti dnů proti návrhu nevysloví kvalifikovaná většina Rady (opět při absenci člena, o kterém se rozhoduje).