V rámci ročního cyklu koordinace rozpočtových a hospodářských politik, uspořádaného od r. 2011 do evropského semestru, předkládají vždy v dubnu členové eurozóny stabilizační a nečlenové eurozóny konvergenční programy. Účelem těchto dokumentů je představit národní střednědobé rozpočtové strategie, aby následně evropské instituce, Evropská komise a Rada EU, mohly posoudit jejich slučitelnost se závazky Paktu stability a růstu a s dalšími evropskými prioritami obsaženými zejména v Roční analýze růstu.

Letošní rok 2014 postavil před většinu členských zemí EU náročná zadání. V prvé řadě v platnosti zůstala priorita fiskální konsolidace, pokračující již třetím rokem. Probíhat by však měla diferencovaným způsobem, vhodnou kombinací na příjmové i výdajové straně národních rozpočtů, aby neúměrně nebránila prorůstovým opatřením. Tato hlediska se stala východiskem Komise pro celkové zhodnocení zpracovaných stabilizačních a konvergenčních programů.

Materiál Komise uvádí, že po výrazném snížení strukturálních deficitů v letech 2011 a 2012 také v roce 2013 většina zemí pokračovala v konsolidačním úsilí. Většina členských států EU tak dosáhla svých plánovaných cílů, a to i přes pokračující nízká tempa hospodářského růstu. V souladu s očekáváním byl vývoj vládního dluhu, který v poměru k HDP nicméně stále, byť pomalejším tempem narůstal. Za eurozónu dosáhl v r. 2014 hladiny 93,5 %.

Stabilizační a konvergenční programy členských zemí vesměs předpokládají v r. 2014 návrat k hospodářskému růstu a postupné odstraňování záporné mezery růstu. Lze předpokládat, že posun struktury růstu směrem k vyššímu zastoupení soukromé spotřeby a investic zvýší daňovou výtěžnost produkce. To umožní dalším zemím snižovat své rozpočtové deficity pod 3 % HDP. Ve všech členských zemích EU by tohoto cíle mělo být dosaženo v r. 2017. V r. 2014 by měl vrcholit podíl vládního dluhu k DHP, jenž by měl od dalšího roku již klesat. Hlavním prostředkem ke snižování zadluženosti se má stát dosažení přebytků primárního deficitu.

Určitě znepokojení Komise vyvozuje z plánovaného průměrného zpomalení konsolidačního úsilí. A to vzhledem k vysokým úrovním zadluženosti některých členských států, ke stále vysokému počtu zemí v proceduře nadměrného schodku a také z nedosahování střednědobého rozpočtového cíle v řadě zemí. Vývoj v jednotlivých členských státech EU je však velmi diferencovaný. Komise si je současně vědoma určitých úskalí při měření fiskální konsolidace pomocí strukturálního salda. Celkově stabilizační a konvergenční programy uvažují se snížením rozpočtových příjmů za programové období o 0,5 procentního bodu HDP a s pětinásobně vyšším snížením rozpočtových výdajů. Skladba plánované konsolidace na výdajové straně se zdá být oproti minulým rokům méně restriktivní vůči investičním výdajům.

Komise považuje předpoklady, na nichž jsou postaveny konsolidační plány, za vcelku realistické, byť stále zatížené nemalými riziky. Jejich realizace bude od řady států vyžadovat přijetí dodatečných konsolidačních opatření, což může být zdrojem dalších rizik. Téměř všem členským zemím EU se podařilo snížit krátkodobá fiskální rizika. Střednědobé projekce dluhové udržitelnosti nicméně ukazují, že přijata budou muset být dodatečná fiskální opatření v rozsahu asi 1,7 procentního bodu HDP, má-li se do r. 2030 poměr veřejného dluhu k HDP blížit k 60 procentům.

 

Zdroj: The 2014 Stability and Convergence Programmes:An Overview. European Economy, Occasional Papers 199, July 2014.