Základy brettonwoodského měnového řádu byly dohodnuty v červenci 1944 na mezinárodní měnové a finanční konferenci za účasti zástupců 44 států. Jeho vznik byl reakcí na nespokojenost s praktikami konkurenčních devalvací i s výstřelky volně plovoucích kurzů, což obojí podle dobových představ významně přispělo k hloubce světové hospodářské krize ve 30. letech minulého století.

Jádrem brettonwoodského systému se stal systém pevných avšak přizpůsobitelných kurzů (fixed but adjustable). Pevná složka tohoto kurzového uspořádání se opírala o dominantní postavení amerického dolaru, který byl navázán na zlato v paritě 35 USD za jednu trojskou unci. Ostatní členské měny byly napojeny na dolar pevným kurzem s úzkým fluktuačním rozpětím kolem svých dolarových centrálních parit. Přizpůsobitelná složka nabízela možnost přestavování centrálních parit, avšak pouze v situaci tzv. fundamentální nerovnováhy platební bilance. Dohlížitelskou funkcí nad plynulým fungováním globálního kurzového systému byl pověřen k tomuto účelu zřízený Mezinárodní měnový fond. Jeho úvěrové instrumenty měly napomáhat při řešení přechodných potíží platební bilance členských zemí MMF a jeho autorita měla zabraňovat provádění konkurenčních devalvací. Uvedeným způsobem byla ve světovém měřítku uskutečňována idea kurzové stability a měnové spolupráce, na níž se západoevropské země aktivně podílely.

ZÁNIK BRETTONWOODSKÉHO ŘÁDU

Do vážných problémů se brettonwoodský systém začal dostávat na přelomu 60. a 70. let minulého století. Americký dolar se dostal do vleku domácích expanzivních politik, což podkopávalo jeho důvěryhodnost jako stabilní světové měny garantující směnitelnost za zlato. Výsledkem bylo prudké snižování amerických zásob měnového zlata. Jako kontraproduktivní se ukazovala být velmi úzká fluktuační pásma měn navázaných na dolar, která vytvářela výhodné a poměrně bezpečné spekulační příležitosti.

Zánik brettonwoodského systému se udál v několika krocích. Nejprve v srpnu 1971 americká vláda v reakci na nepolevující spekulační nápor na zlaté rezervy pozastavila směnitelnost dolaru za zlato. V prosinci 1971 byl podniknut pokus o záchranu systému uzavřením Washingtonské dohody, na jejímž základě byla provedena devalvace dolarové parity vůči zlatu o 8 % a rozšířena byla pásma povolených fluktuací dolarových kurzů na ±2¼ %. I po těchto opatřeních masivní útěk od dolaru nepolevoval, načež v březnu 1973 dolar přestal být bráněn devizovými intervencemi a přešel na volné plování. Svět vstoupil do nové éry plovoucích kurzů hlavních světových měn.