Maastrichtská smlouva stanovila dva okamžiky pro vstup do závěrečného třetího stadia hospodářské a měnové unie. Jeden dřívější na začátku r. 1997, kdy měnová unie mohla vzniknout za předpokladu, že alespoň polovina členských států EU splní požadavky maastrichtských konvergenčních kritérií. A druhý pozdější na začátku r. 1999, kdy měnová unie měla být ustavena o jakémkoli počtu států EU, které splní kvalifikační požadavky. První termín zůstal nevyužit, a to vesměs kvůli nedostatečnému úsilí při konsolidaci veřejných rozpočtů. Tuto skutečnost Evropská rada formálně potvrdila v prosinci 1996 na zasedání v Dublinu.

Naproti tomu druhý termín vyvolal pozoruhodnou motivaci k účasti na měnové unii. Blížící se okamžik rozhodnutí o tom, kdo z členských zemí EU se ocitne mezi zakladateli historicky ojedinělého evropského prostoru s jednotnou měnou, zaúčinkoval jako vzpruha napomáhající ke splnění vstupních podmínek. Jednu z nejvyšších priorit obdržela orientace hospodářských a měnových politika na nízkou inflaci. Vlády se zaměřovaly na snížení rozpočtových deficitů pod požadovaná 3 % HDP, byť si i ojediněle vypomáhaly praktikami kreativního účetnictví.

Podklady Evropské komise a Evropského měnového institutu pro rozhodnutí o tom, kdo z členů EU splnil kvalifikační požadavky, byly vypracovány v březnu 1998. Na jejich základě Evropská rada dospěla v květnu 1998 k závěru, že zákládajícími členy eurozóny se stane jedenáct zemí – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko a Španělsko. Důvody nezapojení zbývajících členů EU byly různé. Dánsko a Velká Británie se rozhodly využít trvalou výjimku z povinnosti zavést jednotnou měnu, kterou si prosadily při vyjednávání Maastrichtské smlouvy. Švédsko, které podobnou výjimkou nedisponovalo, se členem eurozóny nestalo kvůli nezapojení do kurzového uspořádání ERM. Řecko zájem projevovalo, nicméně muselo být odmítnuto kvůli nesplnění konvergenčních kritérií. O dva roky později však již členství získalo.

USTAVENÍ ECB

V červnu 1998 se svých pravomocí ujala Evropská centrální banka se sídlem v německém Frankfurtu nad Mohanem. Navázat mohla na přípravné práce Evropského měnového institutu, jenž od r. 1994 připravoval půdu pro provádění jednotné měnové politiky. V říjnu 1998 ECB představila svoji měnovou strategii, v níž objasnila, jak bude naplňovat svůj mandát ukládající sledovat prvořadý cíl cenové stability.

Samotné zrození eura proběhlo spořádaným způsobem. Poslední obchodní den r. 1998 byly stvrzeny oficiální přepočítací koeficienty mezi odcházejícími národními měnami a eurem. Neodvolatelná fixace těchto kurzů na začátku r. 1999 nevyvolala sebemenší záchvěvy finančních trhů s negativním dopadem na diskontinuitu kurzových relací. Stran budoucnosti eura jednoznačně převládala optimistická očekávání. V tomto okamžiku jedna významná etapa evropské ekonomické integrace dospěla úspěšně ke svému cíli.

  

kvalifikace na zakládajícího člena eurozóny

		Inflace	Sazby	Deficit	Dluh	ERM	Kvalifikace
		2,7 %	7,8 %	-3 % HDP	60 % HDP	Dva roky
	Belgie	1,4	5,7	-2,1	122,2	ano	Ano
	Dánsko	1,9	6,2	0,7	65,1	ano	Ne
	Finsko	1,3	5,9	-0,9	55,8	ano	Ano
	Francie	1,2	5,5	-3,0	58,0	ano	Ano
	Irsko	1,2	6,2	0,9	66,3	ano	Ano
	Itálie	1,8	6,7	-2,7	121,6	ano	Ano
	Lucembursko	1,4	5,6	1,7	6,7	ano	Ano
	Německo	1,4	5,6	-2,7	61,3	ano	Ano
	Nizozemsko	1,8	5,5	-1,4	72,1	ano	Ano
	Portugalsko	1,8	6,2	-2,5	62,0	ano	Ano
	Rakousko	1,1	5,6	-2,5	66,1	ano	Ano
	Řecko	5,2	9,8	-4,0	108,7	ne	Ne
	Španělsko	1,8	6,3	-2,6	68,8	ano	Ano
	Švédsko	1,9	6,5	-0,8	76,6	ne	Ne
	Velká Británie	1,8	7,0	-1,9	53,4	ne	Ne

Zdroj: Convergence Report, European Monetary Institute, March 1998.