V druhé polovině 80. let minulého století se Evropský měnový systém proměnil v jakousi markovou zónu. Členské měny zapojené do systému směnných kurzů neusilovaly o devalvace centrálních parit, z pevného kurzového závěsu vůči německé marce mnohé země učinily páteř své hospodářské politiky. Tehdejší relativně dlouhé období kurzové stability podpořilo úvahy o znovuoživení projektu hospodářské a měnové unie. S touto vizí byl na zasedání Evropské rady v Hannoveru, konané v červnu 1988, tehdejší předseda Evropské komise Jacques Delors pověřen, aby ve spolupráci s guvernéry centrálních bank a dalšími experty vypracoval plán etapovitého dosažení hospodářské a měnové unie.

Výstup Delorsovy pracovní skupiny byl zveřejněn v dubnu 1989 a přijat byl na zasedání Evropské rady v Madridu v červnu 1989. Delorsova zpráva zdůraznila, že jedině vytvoření prostoru se společnou měnou zajistí plné využívaní výhod vnitřního trhu. Měnová unie měla být dosažena ve třech stádiích. Cílem prvního stádia mělo být urychlení hospodářské konvergence a posílení koordinace měnových politik. Druhé stádium se mělo zaměřit na technické otázky, jež souvisely s přechodem na společnou měnu. Poslední třetí stádium by započalo neodvolatelným zafixováním směnných kurzů, následovaným nahrazením existujících národních měn měnou jednotnou.

Na Delorsovu zprávu navázala mezivládní konference, od níž se očekávalo vypracování právního a institucionálního rámce měnové unie včetně podmínek jejího dosažení. Tato konference zahájila činnost v prosinci 1990 a zakončena byla v prosinci 1991. Jejím hlavním výstupem bylo dosažení dohody nad Smlouvou o Evropské unii (Treaty on European Union, TEU), neoficiálně nazývanou Maastrichtská smlouva. Smlouva byla slavnostně podepsána v únoru 1992 a účinnost nabyla v listopadu 1993 po absolvování obtížného ratifikačního procesu.

OBSAH MAASTRICHTSKÉ SMLOUVY

Maastrichtská smlouva vymezila základní obrysy dalšího směřování ke společné měně, mezi nimiž lze zdůraznit následující momenty:

• Proces utváření měnové unie byl rozvržen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty a kterým byly přiřazeny cíle a úkoly v souladu s Delorsovou zprávou.
• Časový harmonogram stanovil 1. leden 1999 jako nejzazší termín vzniku měnové unie.
• Zformulována byla konvergenční kritéria, jejichž splněním byla podmíněna účast v měnové unii.
• Vyjasněna byla institucionální podoba budoucí měnové unie v čele s nově zřízenou Evropskou centrální bankou, pověřenou prvořadým cílem pečovat o cenovou stabilitu.

Text Maastrichtské smlouvy vycházel z předpokladu, že společná měna se bude jmenovat ecu a naváže tím na úspěšnou košovou jednotku EMS. Od poloviny r. 1995 ale Německo začalo vést kampaň za volbu jiného názvu s odůvodněním, že ecu se pro Němce stalo synonymem slabé měny, která vůči marce za dobu své existence ztratila 40 % své hodnoty. Za hledáním nového pojmenování učinila tečku Evropská rada na zasedání v Madridu v prosinci 1995, kde rozhodla, že společná měna se bude ve všech jazycích nazývat jednotně euro.

Odhodlanost signatářů Maastrichtské smlouvy dospět k měnové unii byla bezprostředně testována během hluboké krize Evropského měnového systému v letech 1992-93. Idea společné evropské měny vzešla z této krize nakonec posílena a podle původního harmonogramu Maastrichtské smlouvy byla i zrealizována.