Oficiální zrození eura, které se událo 1. ledna 1999, nepřineslo pro běžného občana bezprostředně žádnou zásadní změnu. V oběhu nadále zůstávaly národní bankovky a mince, které jako dříve plnily standardní peněžní funkce. Nová měna euro existovala pouze v bezhotovostní podobě jako písemné záznamy na bankovních účtech. Na používání nové měny se vztahoval princip „žádné přikazování, žádné zakazování“, který ponechával na uvážení podniků a domácností, jak dalece budou zapojovat euro do svých bezhotovostních transakcí. Závazné používání eura se omezilo pouze na nové emise státního dluhu a na operace centrálních bank.

Z právního hlediska bylo na národní peněžní jednotky v zemích eurozóny, v nichž byly nadále uváděny ceny i jiné finanční částky, pohlíženo jako na neceločíselné násobky eura v souladu s oficiálně stanovenými přepočítacími koeficienty. V těchto poměrech byly také mezi sebou národní peněžní jednotky směňovány. Používané národní bankovky a mince nicméně nemohly být vynucovány za hranicemi své země jako zákonné platidlo.

VÝMĚNA OBĚŽIVA

Přechodné uspořádání trvalo celkem tři roky, jak o tom v prosinci 1995 rozhodlo zasedání Evropské rady v Madridu. Teprve po uplynutí tříletého přechodného období, tedy od 1. ledna 2002, byla ve všech zemích eurozóny současně zahájena výměna národního oběživa za eurové bankovky a mince. V průběhu dvou měsíců vyhrazených pro tzv. duální oběh postupně mizely z oběhu dosluhující národní bankovky a mince, jejichž místo rychle zaujímaly nové bankovky a mince znějící na měnu euro. Historie do té doby nezaznamenala tak gigantickou operaci s oběživem. Podle údajů Komise bylo vyrobeno přibližně 14,25 miliard eurových bankovek a 56 miliard eurových mincí. Tato peněžní masa musela být nejen zhotovena, ale i uskladněna a distribuována. A obdobně ohromná masa již neplatných národních bankovek a mincí musela být stažena, uskladněna a zlikvidována.

Tehdejší situace byla ojedinělá i tím, že jen málokdo z více než 300 milionů obyvatel eurozóny, kterým měla nová měna sloužit, se mohl s jeho fyzickou podobou předem podrobněji seznámit. A to z bezpečnostních důvodů, neboť z předčasné dostupnosti nového platidla by těžili padělatelé a jiní podvodníci, kteří by zneužívali všeobecnou neznalost nového platidla. Ke zvýšení informovanosti široké veřejnosti byly vedeny nákladné komunikační kampaně.

Důsledná a pečlivá příprava byla odměněna hladkým průběhem náročné logistické operace. Nějaké závažnější poruchy při placení vesměs neznámou měnou nebyly zaznamenány. Ani průzkumy veřejného mínění neupozornily na větší problémy obyvatelstva při přechodu na novou měnu. Pozoruhodná byla rychlost stahování národního oběživa a jeho rychlé nahrazování eurem. Nevyskytly se ani mimořádné události bezpečnostního charakteru. Toto mistrné zvládnutí posledního rizikového místa, které zbývalo zdolat na dlouhé cestě evropských zemí ke společné měně, si zaslouží obdiv a uznání.

PARADOX VNÍMANÉ INFLACE

Se zaváděním hotovostního eura byl spojen jeden negativní jev, o němž se hovořilo jako o paradoxu vnímané inflace. Jednalo se o to, že ačkoliv oficiálně měřená inflace nezaznamenávala při přechodu na placení eurovým oběživem žádné jednorázové zvýšení, veřejné mínění bylo vesměs přesvědčeno, že přechod na euro vyvolal povšechné zdražování. A to navzdory odborným analýzám, které odhadovaly příspěvek zavedení hotovostního eura ke zvýšení cenové hladiny v řádu 0,3 procentního bodu.

Paradox vnímané inflace je objasnitelný psychologií spotřebitelského vnímání cenového pohybu, jehož nedokonalosti byly umocněny intenzitou cenových změn v období přechodu na placení novou měnou. Uváděny bývají následující poznatky:

• Intenzivnější vnímání cenového růstu oproti registrování poklesů cen v souvislosti s tím, že k relativně rychlejšímu růstu cen docházelo zejména u často kupovaného zboží každodenní spotřeby.
• Neschopnost spotřebitelského vnímání vážit rychlejší cenový pohyb u dílčích komodit faktickými podíly na spotřebitelských výdajích.
• Nekorektní zpětné přepočty do národních cen, které porovnávaly eurové ceny vystavené běžné inflaci s dřívějšími cenami v národní měně, jejíchž růst se zastavil v okamžiku přechodu na placení eurem.
• Svalování veškerého cenového růstu na euro, ačkoliv faktické důvody nemusely mít s touto měnou nic společného.

Řada nástrojů má pomoci předcházet jevu vnímané inflace při zavádění eura. Jmenovat lze zejména povinné duální označování cen a vybraných peněžních částek, častější statistická šetření inflace u běžně kupovaných položek či zveřejňování černých listin s praktikami neodůvodněného zvyšování cen. 

Zdroj: Webové stránky Eurostat, HICP – monthly data (annual rate of change). Webové stránky Economic and Financial Affairs, Business and Consumer Surveys, Inflation perceptions.

Poznámka: Bilanční statistika, kterou Evropská komise používá pro měření vnímané inflace, je bezrozměrné číslo počítané podle vzorce BS = P[1] + 0,5×P[2] – 0,5×P[4] – P[5]. Symbol P[X] značí procento respondentů, kteří zvolili X-tou z následujících odpovědí: 1: ceny se zvýšily vyšším tempem; 2: ceny se zvýšily stejným tempem; 3: ceny se zvýšily pomalejším tempem; 4: ceny zůstaly stejné; 5: ceny se snížily; 6: nedokážu posoudit. Bilanční statistika může nabývat hodnoty z intervalu od –100 do +100.