Téměř šestileté období kurzové stability, jež se vyznačovalo udržováním centrálních parit ERM na neměnných úrovních, bylo v letech 1992-93 zakončeno nebývale silnými turbulencemi finančních trhů. Jejich intenzita hrozila zcela vykolejit právě nastoupený proces směřování k hospodářské a měnové unii, stvrzený Maastrichtskou smlouvou. Uváděn je souběh tří hlavních faktorů, které se spolupodepsaly na rozvíření doposud nevídané kurzové spekulace:

• Inflační sjednocování Německa, jehož náklady v podobě vysokých německých úrokových sazeb byly prostřednictvím kurzových závěsů členských měn ERM na německou marku přenášeny do ostatních členských států EHS.
• Zamítavé dánské referendum k vyslovení souhlasu s Maastrichtskou smlouvou, které zpochybnilo proveditelnost plánu na vytvoření měnové unie.
• Přesvědčení finančních trhů o fundamentálním nadhodnocení některých členských měn ERM, způsobené dlouhým obdobím nepřestavování centrálních parit.

TŘI VLNY KURZOVÉ SPEKULACE

První vlna kurzové spekulace započala v srpnu 1992. Navzdory mohutným intervencím centrálních bank byly z ERM vypuzeny britská libra a italská lira. Kurzový závěs na ecu ukončila švédská koruna poté, co švédská centrální banka navýšila svoji měnově-politickou sazbu na 500 %. Zaváděna byla omezení na pohyb kapitálu, v rozporu s cíli na dobudování vnitřního trhu.

Ještě ničivější byla druhá spekulační vlna, která započala na začátku r. 1993 a gradovala v letních měsících téhož roku. Mimo přípustná pásma povolených fluktuací se dostávala francouzská, belgická a dánská měna, nehledě na úpornou intervenční aktivitu centrálních bank. Kolaps ERM se zdál být nadohled. Ve snaze zastavit nápor kurzové spekulace ministři Rady Ecofin přijali na přelomu července a srpna rozhodnutí o rozšíření pásem přípustných fluktuací z dosavadních ±2,25 % na ±15 %. Vyhlídky na vytvoření měnové unie se v té době zdály být v nedohlednu.

Poslední záchvěvy kurzové spekulace se dostavily v březnu 1995 a vynutily si devalvaci španělské pesety a portugalského escuda. Po této korekci se finanční trhy zklidnily. Kurzy členských měn ERM se navracely do rozmezí dřívějších úzkých pásem, aniž by musely být podporovány devizovými intervencemi. Převažovat začalo mínění, že Evropská unie má krizové léta za sebou.

Na rozdíl od dřívějšího Wernerova plánu, který byl na začátku sedmdesátých let pod tíhou akutních problémů opuštěn, trpké lekce ze začátku devadesátých let naopak posílily odhodlání ubírat se cestou Maastrichtské smlouvy. Upevněno bylo přesvědčení, že v prostředí vysoké mobility kapitálových toků pouze měnová unie je schopna účinně chránit vnitřní trh před destabilizující kurzovou spekulací.