viz finanční svépomoc

viz finanční výpomoc

Pojem bankovní unie zastřešuje čtyři ambiciózní reformy v oblasti regulace a supervize bankovního sektoru v EU, nazývané též čtyřmi pilíři bankovní unie. Těmito pilíři jsou:

• jednotná pravidla bankovní regulace,
• jednotný mechanismus dohledu (SSM),
• jednotný mechanismus pro řešení bankovních problémů (SRM),
• harmonizované systémy pojištění vkladů.

Projekt bankovní unie vznikl v reakci na vážné poruchy ve fungování finančních trhů během krizového období v eurozóně, přičemž za jednu z příčin byl považován rozpor mezi celoevropským charakterem bankovnictví a národní odpovědností za řešení vážných problémů v bankovním sektoru. Tento rozpor se nejviditelněji projevoval zástavou kapitálových toků do ohrožených zemí, často i s přispěním národních dohledových orgánů, a také začarovaným kruhem závislosti mezi bankovní krizí a krizí vládních financí. Následná fragmentace finanční trhů ohrožovala jednotný trh EU v jeho samé podstatě. V teoretické rovině bývá bankovní unie obhajována učením o neslučitelné trojici v oblasti financí.

Bankovní unie je budována postupnou metodou, různou rychlostí při formování svých čtyř pilířů. Za formulaci jednotných pravidel bankovního dohledu odpovídá EBA. Na podzim 2014 by měl činnost zahájit jednotný mechanismus dohledu soustředný do Evropské centrální banky. Dohodnuty byly základní obrysy jednotného mechanismu pro řešení bankovních problémů, který by měl být schopen plnit své funkce od ledna 2015.

viz hlavní směry hospodářské politiky

Brettonwoodský měnový systém vznikl v reakci na trpkou meziválečnou zkušenost s fungováním zlatého standardu i s výstřelky volně plovoucích kurzů, což obojí podle dobových představ přispělo k hloubce meziválečné hospodářské recese. Dohodnut byl v červenci 1944 v americkém letovisku Bretton Woods na mezinárodní měnové a finanční konferenci za účasti zástupců 44 států.

Jádrem brettonwoodských dohod byl systém pevných avšak přizpůsobitelných kurzů (fixed but adjustable). Pevná komponenta tohoto systému se opírala o dominantní postavení amerického dolaru, který byl navázán na zlato paritou 35 dolarů za jednu trojskou unci. Ostatní členské měny byly navázány na dolar pevným kurzem s úzkým fluktuačním rozpětím ±1 % od stanovené parity vůči dolaru. Přizpůsobitelná komponenta nabízela možnost přestavení centrální parity, avšak pouze v situaci tzv. fundamentální nerovnováhy platební bilance. Dohlížitelskou funkcí nad plynulým chodem tohoto kurzového uspořádání byl pověřen nově zřízený Mezinárodní měnový fond. Jeho úvěrové instrumenty měly napomáhat při řešení přechodných potíží platební bilance členských zemí a jeho autorita měla zabraňovat provádění kompetitivních devalvací.

Do vážných problémů se brettonwoodský systém začal dostávat na začátku 70. let minulého století. Americký dolar byl vtažen do vleku domácích expanzivních politik, což podkopávalo jeho důvěryhodnost. Velmi rychle se snižovaly americké zásoby měnového zlata. Jako kontraproduktivní se ukazovala být velmi úzká fluktuační pásma, která vytvářela výhodné a poměrně bezpečné spekulační příležitosti. Zánik brettonwoodského systému se pak udál v několika krocích. Nejprve v srpnu 1971 americká vláda v reakci na nepolevující spekulační nápor na zlaté rezervy pozastavila směnitelnost dolaru za zlato. V prosinci 1971 byl podniknut pokus o záchranu systému uzavřením Washingtonské dohody, na jejímž základě byla provedena devalvace dolaru o 8 % a rozšířena byla pásma povolených fluktuací dolarových kurzů z ±1 % na ±2¼ %. I po těchto opatřeních masivní útěk od dolaru nepolevoval, načež v březnu 1973 dolar přestal být bráněn devizovými intervencemi a přešel na volné plování. Svět vstoupil do nové éry plovoucích kurzů hlavních světových měn.