Nápravný program je základní nástroj, jímž oficiální instituce (Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Evropská unie) podmiňují poskytnutí finanční pomoci zemím, které v důsledku závažných hospodářských poruch ztratily přístup k vypůjčování na mezinárodních finančních trzích za únosných podmínek. Země přijímací oficiální pomoc se v nápravném programu zavazuje nejen ke splacení poskytnutých půjček, ale také k provedení celé řady rozpočtových a strukturálních opatření, sledujících obnovení důvěry finančních trhů. Tyto podmínky nazývané kondicionality bývají častým terčem rozsáhlé kritiky, jelikož obvykle zavádějí režim přísné fiskální disciplíny s nemalými sociálními dopady. Kritizovány bývají za omezování národní suverenity. V praxi však přijetí podmínek nápravného programu obvykle představuje jediný způsob jak předejít celkovému zhroucení krizí ohrožené ekonomiky. Nápravný program také vytváří tlak na provádění nezbytných strukturálních reforem jako cesty k ozdravení veřejných financí a nastartování udržitelného hospodářského růstu.

S realitou nápravného programu se musely vyrovnat mnohé členské země EU, které byly zasaženy novodobou světovou finanční a hospodářskou krizí (Irsko, Kypr, Lotyšsko, Maďarsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko). Zkušenost ukázala, že ty státy, které přistoupily energicky k realizaci opatření nápravného programu, překonávaly krizové období rychleji a s relativně menšími náklady, než státy, které se domáhaly pomalejšího tempa nápravy.

Národní plán zavedení eura je dokument, který vymezuje základní zásady, harmonogram a institucionální zajištění celého procesu zavedení eura. Mezi tradičními oblastmi, o kterých národní plán pojednává, lze jmenovat zavedení eura do hotovostního a bezhotovostního oběhu, pravidla pro duální označování peněžních částek, délku období duálního oběhu národní měny a eura, vedení informační kampaně aj. Národní plán požaduje, aby při zavádění eura byly respektovány některé důležité principy, jakým jsou např. nepoškození občana státem, předcházení neodůvodněnému zvyšování cen či minimalizace nákladů pro soukromý i veřejný sektor.

Národní plán zpracovávají všechny kandidátské země, které se připravují na převzetí eura jako zákonného platidla. Národní plán zavedení eura v České republice byl zpracován Národní koordinační skupinou pro zavedení eura v ČR a vládou byl přijat v dubnu 2007. Po stanovení pevného data zavedení eura bude aktualizován.

Národní programy reforem jsou dokumenty, které od r. 2005 členské státy EU zpracovávají v rámci koordinace hospodářských politik. Dokladovat mají zvolený způsob naplňování evropských strategických cílů, pro období 2000-2010 vytyčených v Lisabonské strategii a pro období 2010-2020 ve Strategii Evropa 2020.

Od r. 2011 je zpracovávání a hodnocení národních programů reforem zakomponováno do evropského semestru. Členské státy EU je předkládají Evropské komisi vždy v dubnu, společně se stabilizačními programy a konvergenčními programy. Při upřesňování svých hospodářských priorit přitom vycházejí z Roční analýzy růstu. Pro Evropskou komisi národní programy reforem představují důležitý podklad pro formulaci doporoučení pro jednotlivé země. V ČR za koordinaci prací nad Národním programem reforem České republiky odpovídá Úřad vlády ČR.

Učení o neslučitelné trojici, nazývané též monetární trilema, zastává názor, že současně nelze sledovat následující tři cíle:

• politiku pevného kurzu,
• volnou kapitálovou mobilitu,
• autonomní měnovou politiku.

Pokud by např. domácí měnová politika nebrala ohled na úroveň úrokových sazeb v zahraničí, v liberalizovaném prostředí by mohla uvést do pohybu kapitálové toky a ty by pak zpětně ohrožovaly pevný kurz domácí měny. Toto učení získalo na popularitě po hluboké krizi Evropského měnového systému v letech 1992-93, která si vynutila ústup od úzkých fluktuačních pásem. Jelikož zavádění kapitálových restrikcí bylo v rozporu se zásadou funkčního jednotného trhu, v zájmu nastolení trvalé kurzové stability byl z pohledu neslučitelné trojice odstraněn její třetí člen, jímž je autonomní měnová politika, kterou nahradila jednotná měnová politika pro celé území eurozóny.

Učení o neslučitelné trojici bylo v reakci na krizové období v eurozóně rozšířeno o tzv. finanční trilema, které tvrdí, že v prostředí globalizovaných finančních trhů současně nelze sledovat následující tři cíle:

• finanční stabilitu,
• finanční integraci,
• národní finanční politiku.

Tato teorie vede k závěru, že upevňování finanční stability při dosaženém stupni finanční integrace v Evropě vyžaduje, aby odpovědnost za dohled nad finančním trhem byla přenesena na evropskou úroveň. Praktickým projevem této podoby neslučitelné trojice je úsilí o vytvoření bankovní unie na území eurozóny.

Maastrichtská konvergenční kritéria jsou koncipována jako kritéria nominální konvergence. To znamená, že kladou důraz na chování vybraných nominálních veličin (inflace a úrokových sazeb, měnového kurzu, vládního deficitu a vládního dluhu), z něhož se dá usuzovat na disciplinovanost makroekonomických politik. Nezabývají se nejrůznějšími aspekty reálné konvergence.

Požadavek na dosažení vysokého stupně nominální konvergence jako podmínky pro členství v měnové unii byl požadován zejména Německem, které se obávalo nefunkčnosti měnové unie, pokud by byla tvořena zeměmi s odlišným vztahem k hospodářské prioritě makroekonomické stability, zejména pak nízké inflace a nízkých rozpočtových deficitů.

viz národní program reforem