Dokument s uvedeným názvem byl přijat v březnu 2011 vrcholnými představiteli všech v té době sedmnácti členských států eurozóny a dalších šesti členů EU (Bulharko, Dánsko, Litva, Lotyšsko, Polsko a Rumunsko). Nepřipojily se Česká republika, Maďarsko, Švédsko a Velká Británie. Tato forma evropské mezivládní spolupráce je založena na závazku signatářů k provádění strukturálních reforem na podporu vyšší konkurenceschopnosti a fiskální disciplíny jako cesty k upevnění dlouhodobé stability eurozóny a dosažení vyšší míry ekonomické konvergence. Volba konkrétních opatření zůstává v pravomoci a odpovědnosti každého jednotlivého účastníka Paktu. Realizace a kontrola přijatých závazků je zakomponována do koordinačních procedur evropského semestru.

Pakt vyjmenovává čtyři klíčové oblasti společného zájmu: podpora konkurenceschopnosti, podpora zaměstnanosti, zlepšení udržitelnosti veřejných financí a posílení finanční stability. Pro každou tuto oblast pak naznačuje směry realizace. Pro oblast konkurenceschopnosti je to např. zvyšování pružnosti trhů práce a otevírání chráněných sektorů, v oblasti zaměstnanosti je mezi jiným doporučena podpora systémů „flexijistoty“ a celoživotního vzdělávání, v oblasti veřejných financí je zmiňováno zavedení dluhové brzdy či provedení reforem penzijních a sociálních systémů, v oblasti finanční stability je požadován pokrok v reformách dohledového a regulatorního rámce.

Paktem stability a růstu se nazývá soubor více pramenů evropského práva, jejichž společným cílem je posílit koordinaci fiskálních politik, které i po vytvoření hospodářské a měnové unie zůstávají v odpovědnosti členských států EU. Dohoda o podobě Paktu byla dosažena v červnu 1997 na zasedání Evropské rady v Amsterodamu. Samotný Pakt nabyl účinnost 1. ledna 1999 při vzniku eurozóny. Závazný je pro všechny členské státy EU, s výjimkou peněžitých sankcí, jež mohou být uvaleny pouze na členy, jejichž měnou je euro. Pravidla Paktu byla výrazně zpřísněna v rámci šestibalíčku, kterým Evropská unie reagovala na dluhovou krizi v eurozóně.

Pakt se člení na preventivní a nápravnou část. Úkolem preventivní větve Paktu je předcházet vzniku nadměrných veřejných deficitů (vyšších než 3 % HDP) a nadměrného veřejného dluhu (vyššího než 60 % HDP). S tímto záměrem členské země eurozóny každým rokem zpracovávají stabilizační programy a nečlenové eurozóny konvergenční programy, jež mají dokladovat dodržování povinností vyplývajících z Paktu. Každý členský stát EU má usilovat o dosažení střednědobého rozpočtového cíle, který zohledňuje celkovou úroveň vládního zadlužení a růstový potenciál ekonomiky, a také o snižování nadměrného dluhu. Plnění těchto povinností je sledováno Evropskou komisí. Zemím, u nichž jsou zjištěny nedostatky, Komise adresuje varování. V případě závažných nedostatků Komise navrhuje doporučení k nápravě, o nichž Rada rozhoduje metodou obráceného hlasování. Při kladném výsledku hlasování je dotčená země povinna vytvořit úročený vklad ve výši 0,2 % HDP.

Nejsou-li doporučení k nápravě respektována, je s danou zemí zahájena procedura při nadměrném schodku. Při aktivaci této nápravné větve Paktu Komise opět formuluje sadu doporučení, o nichž rozhoduje Rada metodou obráceného hlasování. Při kladném výsledku hlasování je provinilá země povinna vytvořit neúročený vklad ve výši 0,2 % HDP. Tento vklad se změní v peněžitou pokutu, která může být stupňována při zjištění, že Radou přijatá doporuční nebyla implementována.

V mechanismu směnných kurzů se paritní mřížkou nazývalo uspořádání centrálních parit členských měn ERM do podoby dvourozměrné tabulky. Každá měna paritní mřížky měla svůj řádek a sloupec, načež v průsečíku každého řádku a sloupce se nalézal kurz daného měnového páru. Paritní mřížka v systému s 12 měnami proto obsahovala celkem 12*11=132 centrálních parit, mezi nimiž však mohlo být nejvýše 11 nezávislých hodnot. Ostatní byly buď invertované hodnoty (kurz DEM/FRF představoval reciprokou hodnotu kurzu FRF/DEM), nebo byly dopočítány jako křížové kurzy (kurz BEF/DKK mohl být vypočítán jako podíl kurzů BEF/DEM a DKK/DEM).

Součástí paritní mřížky byly též intervenční body okolo každé centrální parity (horní či nákupní a dolní či prodejní), které sdělovaly, při jakých hodnotách kurzů je aktivována intervenční povinnost na obranu fluktuačních pásem. Např. pokud belgický frank vůči německé marce oslabil na úroveň nákupního bodu, belgická centrální banka začala svoji měnu za německé marky nakupovat a tím ji posilovat. Z povahy konstrukce paritní mřížky německá marka jako druhá měna vystupující v daném měnovém páru dosáhla prodejního bodu, což bylo signálem pro německou centrální banku, aby začala prostřednictvím intervencí prodávat marky a kupovat belgické franky.

V ilustrativním příkladu paritní mřížky B značí nákupní bod (buy), S prodejní bod (sell) a P centrální paritu.

Tato procedura tvoří hlavní náplň nápravné větve makroekonomického dohledu, který jako součást právních norem šestibalíčku začal být v EU uplatňován od r. 2012. Na tomto základě Evropská komise a Rada EU obdržely pravomoc zahájit kroky vůči členské zemi EU, jejíž hospodářská politika vedla ke vzniku či hrozí vznikem nadměrné makroekonomické nerovnováhy. Výchozím krokem nové dohledové procedury je Zpráva o varovném mechanismu, kterou vyhotovuje Evropská komise. Závěry této zprávy se opírají o soustavu ukazatelů výsledkové tabulky, jejichž cílem je identifikovat země ohrožené makroekonomickou nerovnováhou. Země EU, s nimiž byl uzavřen nápravný program, nejsou předmětem hodnocení.

Procedura při nadměrné nerovnováze předjímá následující postup. Po projednání Zprávy o varovném mechanismu v Euroskupině a Radě ECOFIN Komise vyhotoví podrobné analýzy výše vytipovaných zemí. Získané poznatky pak mohou vyústit do některého z následujících tří scénářů:

• Je-li makroekonomická situace vyhodnocena jako neproblematická, Komise žádné další kroky již nepodniká.
• Vyhodnotí-li Komise, že makroekonomické nerovnováhy existují, ale jsou mírné, dotčené zemi budou adresována v průběhu evropského semestru doporučení ke korekci zjištěných nerovnováh.
• Bude-li zjištěna přítomnost závažných nerovnováh, ohrožujících řádné fungování hospodářské a měnové unie, Komise doporučí Radě zahájit s dotčenou zemí proceduru při nadměrné nerovnováze. Je-li s tímto návrhem vysloven souhlas, dotčená země má povinnost předložit akční plán ke korekci nerovnováh, jenž musí obsahovat jasně formulovaná opatření i konkrétní termíny pro jejich zavedení. Tato země bude podléhat zvýšenému dohledu Komise a povinnosti zpracovávat pravidelné zprávy o pokroku při odstraňování nerovnováh.

Procedura při nadměrné nerovnováze obsahuje možnost uvalení sankcí za neplnění stanovených povinností, pouze však vůči členům eurozóny. Pokud by tato situace měla nastat, bude v prvním kroku požadováno vytvoření úročeného vkladu do výše 0,1 % HDP. Nedojde-li k nápravě, tento vklad se může změnit na pokutu. O uvedených sankcích Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou při uplatnění metody obráceného hlasování.

Procedura při nadměrném schodku tvoří hlavní obsah nápravné větve Paktu stability a růstu. Zahájena je se členskou zemí EU, u které byla zjištěna existence nadměrného deficitu. Této zemi jsou uložena doporučení k nápravě, jejichž plnění sleduje Evropská komise. Ta pak také navrhuje sankce při zjištění, že země nečiní potřebné kroky k odstranění nadměrného deficitu. O doporučeních a sankcích navržených Komisí rozhoduje Rada EU metodou obráceného hlasování. Členské země eurozóny mohou být postihovány peněžitými pokutami, nečlenské země eurozóny krácením plateb z Fondu soudržnosti.

S Českou republikou byla procedura při nadměrném schodku zahájena v roce 2004, krátce po vstupu ČR do EU. Ukončena byla v červnu 2008. V prosinci 2009 byla ale opětovně zahájena s doporučením snížit udržitelným a věrohodným způsobem poměr deficitu vládního sektoru k HDP pod 3 % do roku 2013. Tento cíl byl dosažen, načež v červnu 2014 byla jmenovaná procedura s ČR ukončena.

V souvislosti se zavedením eura jako zákonné měny se předzásobením rozumí proces zabezpečení hospodářských subjektů eurovým oběživem, aby přechod na placení eurem byl plynulý. Např. bankomaty budou muset od prvního dne používání eura vydávat pouze eurové bankovky a prodejci budou mít povinnost vracet nazpět již pouze eurovou hotovost.

Na začátku posloupnosti předzásobovacích procesů si Česká národní banka na základě sjednané dohody vypůjčí eurovou hotovost od  Evropské centrální banky. Takto vypůjčené zásoby eurových bankovek a mincí budou použity k předzásobení komerčních bank, které zaujmou hlavní roli při vpravování nové měny do peněžního oběhu. Komerční banky budou následně moci v rámci druhotného předzásobení zapůjčit eurové bankovky a mince podnikové sféře, zejména pak maloobchodní síti. Platí obecná zásada, že oběživo, které banky a podniky získají v rámci předzásobení či druhotného předzásobení, nebude moci být před dnem přechodu na euro uvolňováno do oběhu.

Národní plán zavedení eura v ČR předpokládá, že předzásobení komerčních bank se uskuteční přibližně tři měsíce před zavedením eura. Druhotné předzásobení bude zahájeno jeden měsíc před stanoveným termínem přechodu na euro. Jelikož euro je již etablovaná a široce obchodovaná měna, mohou se banky, podniky i veřejnost předzásobit nákupem eurobankovek a euromincí jiných států a ve směnárnách za tržní cenu. Pro veřejnost se uvažuje s nabídkou startovacích balíčků.

Přepočítacím koeficientem se nazývá oficiální kurz mezi národní měnou a měnou euro, v němž jsou přepočteny veškeré peněžní částky při vstupu země do  eurozóny. Zadán je vždy jako počet jednotek národní měny připadajících na jedno euro a vyjádřen je s přesností na šest platných číslic (např. 1 EUR = 40,3399 BEF, 1 EUR = 1,95583 DEM apod.). Je zakázáno používat pro účely konverze jiný přepočítací kurz, stejně jako je nepřípustné hodnotu přepočítacího koeficientu zaokrouhlovat, zkracovat či invertovat.

Velikost přepočítacího koeficientu se může, ale nemusí shodovat s centrální paritou, s níž se měna členské země EU účastní kurzového systému ERM II. Stanoven bývá Radou EU přibližně půl roku před zavedením eura v dotčené zemi, v návaznosti na kladné vyznění konvergenčních zpráv Evropské komise a Evropské centrální banky ohledně plnění maastrichtských konvergenčních kritérií.