Kodaňská kritéria jsou tvořena souborem obecně formulovaných požadavků, jejichž splněním je podmíněn vstup kandidátské země do Evropské unie. Zformulována byla v červnu 1993 na summitu Evropské rady v Kodani. Tato vstupní kritéria sledují pokrok v následujících oblastech:

• Existence stabilních domácích institucí, které garantují demokracii, právní stát, ochranu lidských práv a respektování menšin. 
• Existence fungujícího tržního hospodářství, které je schopno odolávat konkurenčním tlakům a tržním silám evropského trhu.
• Schopnost převzít závazky vyplývající z členství v EU (obsažené v tzv. acquis communautaire), včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie.

Tento pojem označuje devalvaci, která má povzbudit domácí ekonomiku v prostředí hospodářských potíží globální povahy. Za této situace může být ostatními zeměmi vnímána jako jednostranný krok, který zvýhodňuje domácí výrobce a exportéry na úkor zahraniční konkurence, a obviňována může být z toho, že se snaží přenášet domácí problémy na obchodní partnery. Rozvratné účinky kompetitivních a následných odvetných devalvací na mezinárodní obchod a na celkovou finanční stabilitu jsou považovány za jednu z významných příčin, které prohloubily hospodářskou krizi v 30. letech minulého století.

Předností společné měny, která odstraňuje kurzové pohyby národních měn vstupujících do měnové unie, je nemožnost provádět kompetitivní devalvace. V tomto ohledu je jednotná měna euro vnímána jako důležitý stavební prvek funkčního jednotného trhu Evropské unie.       

Konvergenční program je dokument, ve kterém členské státy EU, jež nejsou členy eurozóny, objasňují své střednědobé rozpočtové strategie. Zpracovávány jsou s výhledem minimálně tříletého časového horizontu. Cílem jmenovaných dokumentů je přispívat prostřednictvím vzájemného dohledu a koordinace rozpočtových politik k vyšší rozpočtové disciplíně a tím i k naplňování závazků plynoucích z Paktu stability a růstu. Mají doložit, že sledovaná fiskální strategie umožňuje plnění maastrichtských konvergenčních kritérií jako nezbytného předpokladu pro přijetí jednotné měny euro. Dokumenty obdobného charakteru, které zpracovávají členové eurozóny, jsou nazývány stabilizačním programem.

Konvergenční programy obsahují následující informace:

• Střednědobý rozpočtový cíl (medium-term objective, MTO), trajektorii vedoucí k dosažení střednědobého cíle a očekávaný vývoj veřejného dluhu.
• Základní předpoklady o růstu, zaměstnanosti, inflaci a dalších důležitých ekonomických veličinách.
• Popis a hodnocení dílčích opatření hospodářské politiky, která umožňují dosažení cílů konvergenčního programu.
• Analýza dopadů přijatých opatření na velikost deficitu a dluhu veřejných financí.
• Střednědobé cíle měnové politiky a jejich dopad na cenovou a kurzovou stabilitu.

Konvergenční programy jsou předkládány Evropské komisi a Radě EU. Na základě hodnocení Komise a Hospodářského a finančního výboru Rada EU vydává své stanovisko k programům jednotlivých zemí. Výsledkem posuzování programů mohou být doporučení pro jednotlivé státy. Při hodnocení konvergenčních a stabilizačních programů se pozornost zaměřuje zejména na následující otázky:

• Jsou ekonomické předpoklady zvoleny realisticky?
• Nevede rozpočtová strategie k nadměrnému rozpočtovému deficitu a jak vhodně je zvolena cesta ke střednědobému cíli?
• Postačují přijatá opatření k dosažení střednědobého rozpočtového cíle?
• Jaká rizika pro dlouhodobou udržitelnost veřejných financí přináší stárnutí obyvatelstva?
• Jsou uplatňované politiky v souladu s přijatými hlavními směry hospodářské politiky?

K významné změně při projednávání konvergenčních a stabilizačních programů došlo v r. 2011 v rámci zavedení evropského semestru. Na rozdíl od dřívější praxe, kdy tyto dokumenty byly předkládány na podzim každého roku, je jejich předložení situováno do dubna. Toto nové časové rozložení má zabezpečit, aby koordinace národních rozpočtových politik z evropské úrovně proběhla předtím, než členské státy EU přistoupí k přípravným pracím na rozpočtu pro příští rok.

V České republice odpovídá za vypracování konvergenčního programu ministerstvo financí. První konvergenční program byl vypracován v roce 2004 po přistoupení k Evropské unii.

Konvergenční zpráva je dokument, který hodnotí dosažený stupeň konvergence v zemích, které se zavázaly přijmout euro. V praxi jsou vyhotovovány dvě konvergenční zprávy vydávané současně. Autorem jedné z nich je Evropská komise, druhou překládá Evropská centrální banka. Zprávy jsou vydávány pravidelně jednou za dva roky. Členská země může požádat o vypracování mimořádné konvergenční zprávy, pokud usiluje o přijetí eura v mezidobí mezi publikováním pravidelných zpráv.

Každá země je hodnocena jednotlivě a s ohledem na rovný přístup podle stejných pravidel. Podmínkou pro přijetí eura je splnění všech požadovaných maastrichtských konvergenčních kritérií současně. Značný důraz je kladen na udržitelnost plnění, čili se zkoumá, zda existují předpoklady pro plnění kritérií i v budoucnosti. V případě kladného hodnocení Rada EU ve složení ministrů financí a hospodářství rozhodne o zrušení výjimky na zavedení eura v hodnocené zemi.

Křížový kurz mezi dvěma měnami je takový kurz, který vzniká propočtem pomocí kurzů obou měn měnového páru vůči společné třetí měně. Např. kurz české koruny vůči polskému zlotému CZK/PLN lze obdržet jako podíl kurzů jmenovaných dvou měn vůči euru, CZK/PLN = (CZK/EUR):(PLN/EUR).

V mechanismu směnných kurzů byly tímto způsobem propočítávány vzájemné centrální parity národních měn, přičemž úlohu referenční měny sehrávalo ECU. Po dobu tříletého přechodného období po ustavení eurozóny, kdy ještě obíhaly národní měny jako neceločíselné násobky eura, byly technikou křížových kurzů zjišťovány kurzy vůči měnám třetích zemí. Např. vynásobením přepočítacího kurzu italské liry vůči euru (ITL/EUR) měnovým kurzem eura vůči americkému dolaru (EUR/USD) byl obdržen měnový kurz liry vůči dolaru (ITL/USD).

Kurzové režimy rozdělujeme v obecné rovině na pružné (též plovoucí) a pevné (též fixní). V režimu plovoucích kurzů se hodnota kurzu utváří vlivem sil nabídky a poptávky na devizovém trhu. Centrální banka do dění na devizovém trhu přímo nezasahuje, třebaže nepřímo může kurz ovlivňovat úrokovými sazbami. Plovoucí kurzy se málokdy deklarují v čisté podobě. Častějším případem je řízené plování (managed float) či také nečisté plování (dirty float), ve kterém centrální banka intervenuje pouze příležitostně, obvykle s cílem vyhlazovat náhlé a prudké výkyvy měnového kurzu.

V režimu pevného kurzu či také kurzového závěsu (exchange rate peg) je daná měna navázána na jinou měnu nebo koš měn. Toto navázání se technicky provádí jednak tím, že stanovena je centrální parita vůči referenční měně resp. referenčnímu měnovému koši. A dále bývá zadáno fluktuační pásmo, a to formou procentní vzdálenosti na obě strany od centrální parity. Uvnitř pásma se měnový kurz může volně pohybovat působením nabídky a poptávky na devizovém trhu. Historie kurzových režimů přitom zná jak velmi úzká pásma (např. ± 1 %), tak velmi široká pásma (např. ± 15 %), která se svým charakterem přibližují podmínkám volného plování. Pokud se měnový kurz dostává k okraji pásma, centrální banka buď začne intervenovat, aby kurz udržela uvnitř pásma, nebo se rozhodne pro změnu centrální parity, což je podle okolností devalvace nebo revalvace.

Zvláštním typem pevného kurzového režimu je posuvné zavěšení (crawling peg) a měnový výbor (currency board). V případě posuvného zavěšení dochází k pravidelným úpravám centrální parity, jejichž velikost a časování předem vyhlašuje centrální banka. Tyto úpravy se obvykle realizují z důvodu vyšší inflace v zemi se zavěšenou měnou ve srovnání s inflací v zemi referenční měny. Pravidelné devalvace mají mírnit negativní dopady vyšší inflace na vnější cenovou konkurenceschopnost. Uvedený kurzový režim používalo na počátku transformace Polsko a Maďarsko.

V uspořádání měnového výboru centrální banka provádí své měnové operace při pevně stanoveném kurzu bez pásem oscilace. Zcela se vzdává autonomní měnové politiky, jejím deklarovaným závazkem je krytí vybraného peněžního agregátu devizovými rezervami při daném kurzu. Režim měnového výboru uplatňovaly před vstupem do eurozóny Estonsko a Litva.