Měnovým hadem či jednoduše hadem se nazývalo kurzové uspořádání, které členské země EHS aplikovaly v 70. letech minulého století po zániku předchozího uspořádání známého pod názvem had v tunelu. Technické provedení hada kopírovalo rozpadlý brettonwoodský měnový systém s fluktuačními pásmy ±2¼ % kolem centrálních parit členských měn. Změny v nastavení centrálních parit byly podmíněny souhlasem všech zúčastněných stran.

Období hada bylo poznamenáno pnutím, jež přinesl rozpad brettonwoodského řádu. Had formálně přežíval mezi Německem a malými okolními státy, velké země jako Itálie, Velká Británie a po většinu času i Francie ponechávaly své měny volnému plování. Časté devalvace členských měn hada rovněž přispívaly ke kurzové nestabilitě. Celková nespokojenost s fungováním hada nakonec přiměla členské země EHS k zásadní revizi kurzové spolupráce, která v březnu 1979 dostala novou podobu ustavením Evropského měnového systému.

Hadem v tunelu se nazývalo kurzové uspořádání, které na začátku 70. let minulého století v souladu s doporučeními Wernerovy zprávy aplikovaly členské státy EHS. Jeho technické provedení spočívalo v kombinaci dvou fluktuačních pásem. Tzv. tunel byl tvořen pásmy s centrálními paritami evropských měn vůči americkému dolaru. Vedle toho tzv. had označoval pásma s centrálními paritami křížových kurzů evropských měn.

V reakci na rostoucí potíže brettonwoodského měnového systému byl šířkový parametr tunelu nastaven na ± 2¼ % od dolarové centrální parity. V návaznosti na toto rozhodnutí se členské země EHS dohodly na fluktuačním rozpětí hada rovněž v rozsahu ± 2¼ % od centrální křížové parity. Z povahy věci tak intervenční body hada ležely vždy uvnitř tunelu. Cílem tohoto řešení bylo omezit kolísavost vzájemných kurzů evropských měn ve srovnání s tím, jaké výkyvy by mohly být dosahovány při pouhé vazbě na americký dolar. Po přechodu dolaru na volné plování v březnu 1973 byl fakticky tunel zrušen a členské země EHS pokračovaly uspořádáním měnového hada, nazývaným též společným plováním vůči dolaru.

Harmonizovaný index spotřebitelských cen je ukazatel používaný pro měření spotřebitelské inflace v zemích EU. Vymezen je metodickými pokyny, které jsou závazné pro všechny členské země EU. Zajištěna je tím mezinárodní srovnatelnost cenového vývoje, na rozdíl od pestré škály národních cenových indexů. Změny cen jsou zjišťovány u téměř 700 kategorií zboží a služeb v celkovém počtu téměř 1,7 miliónu pozorování za měsíc. Sběr probíhá ve 180 tisících prodejních místech v téměř tisícovce měst a obcí. HICP se používá při hodnocení maastrichtských konvergenčních kritérií a je klíčovým ukazatelem inflace v eurozóně, o který se opírají měnová rozhodnutí Evropské centrální banky.

HICP je konstruován jako tzv. Laspeyeresův cenový index, který dílčí cenové indexy u položek spotřebního koše váží podílem spotřeby dané komodity na celkové spotřebě domácností. Spotřební koše, které se používají při výpočtu HICP, se mezi zeměmi EU mohou lišit v závislosti na spotřebních zvyklostech jednotlivých ekonomik. Lišit se mohou i váhy, které jsou přiřazeny dílčím položkám spotřebního koše, v závislosti na podílu výdajů domácností na daný konkrétní produkt.

Rozdíly mezi HICP a národními indexy spotřebitelských cen mohou být v některých zemích podstatné. Hlavní odlišnosti se týkají zachycování dotovaných cen u výdajů na zdravotnictví a školství, imputovaného nájemného a prostorového měření. V ČR se oba tyto ukazatele historicky liší zhruba o 0,1 až 0,2 procentního bodu.

viz harmonizovaný index spotřebitelských cen

Hlavní směry hospodářské politiky představují základní nástroj pro koordinaci hospodářských politik mezi členskými státy Evropské unie. Tento koordinační nástroj má oporu v ustanoveních Maastrichtské smlouvy, která národní hospodářské politiky považuje za věc společného zájmu. BEPG byly poprvé zformulovány v r. 1993, od r. 2003 jsou přijímány na období tří let. Od r. 2011 jsou zakomponovány do koordinačního mechanismu evropského semestru.

Rada EU, která vychází z návrhu Komise, formuluje návrh BEPG. Od r. 2000 se návrhy na žádoucí zaměření hospodářských politik opírají o strategické vize EU, kterou byla nejprve Lisabonská strategie a poté Strategie Evropa 2020. V dalším kroku jsou návrhy BEPG diskutovány na Evropské radě, která počínaje evropským semestrem přijímá adresná doporučení pro jednotlivé země a pro EU jako celek. Rada na základě zpráv Komise sleduje hospodářský vývoj v členských zemích a EU, přičemž posuzuje soulad hospodářských politik s BEPG. Je-li zjištěn odklon od BEPG, ohrožující řádné fungovaní hospodářské a měnové unie, může Rada na návrh Komise vydat příslušné členské zemi doporučení k odstranění nežádoucího vývoje. Jedinou sankcí za nerespektování vydaných doporučení však může být pouze jejich zveřejnění. Touto právně nezávaznou povahou BEPG se koordinace hospodářských politik v EU odlišuje od koordinace fiskálních politik, která předjímá peněžité sankce za porušování pravidel Paktu stability a růstu.

viz hospodářská a měnová unie

Hospodářskou a měnovou unií se nazývá stupeň evropské integrace, který v jednom celku spojuje rozvinutý jednotný trh a měnovou unii. Zdůrazňována byla vždy vzájemná jednota a podmíněnost hospodářské a měnové komponenty HMU. Jejím vyjádřením byl princip paralelismu, jenž požadoval společný pokrok v obou dvou uvedených oblastech. Legislativní oporu projekt HMU získal ratifikací Maastrichtské smlouvy, která zavazovala členské země EU (s výjimkou Dánska a Velké Británie) usilovat o vytvoření HMU ve třech na sebe navazujících stádiích.

Stádium 1 bylo oficiálně zahájeno v červenci 1990. Pro toto období byly stanoveny cíle, které mohly být plněny v rámci stávajícího smluvního rámce. Jednalo se zejména o plnou liberalizaci kapitálových toků, užší spolupráci centrálních bank, odstranění všech restrikcí vůči ECU a prohloubení ekonomické konvergence.

Stádium 2 započalo v lednu 1994 založením Evropského měnového institutu, jehož hlavním úkolem bylo vytváření organizačních, regulatorních a logistických předpokladů, jež vyžadoval přechod do závěrečného Stádia 3. Mezi dalšími cíli lze jmenovat posílení ekonomické konvergence, zabezpečení nezávislého postavení centrálních bank s důrazem na zákaz úvěrování veřejného sektoru centrálními bankami a prohloubení koordinace měnových politik. Na začátku května 1998 bylo oznámeno jedenáct zakládajících členů HMU a o měsíc později činnost zahájila Evropská centrální banka.

Poslední Stádium 3, které se shoduje s obdobím měnové unie, bylo zahájeno 1. ledna 1999 neodvolatelným zafixováním kurzů členských měn. V bezhotovostní formě byla zavedena jednotná měna euro a prováděna začala být jednotná měnová politika. Účinnost nabyl Pakt stability a růstu a v platnost vstoupil mechanismus směnných kurzů II. Po přechodném tříletém období byl zahájen proces výměny oběživa. Po jeho ukončení se euro, které nahradilo národní bankovky a mince, stalo jediným zákonným platidlem na území eurozóny.