Maastrichtská konvergenční kritéria tvoří soubor požadavků, které členská země EU musí splnit, aby mohla být přijata za člena eurozóny. Vymezena byla Maastrichtskou smlouvou a podrobněji byla upravena v Protokolu o konvergenčních kritériích a v Protokolu o postupu při nadměrném schodku, jež jsou součástí uvedené smlouvy. Jejich plnění je v dvouletých intervalech nebo na požádání hodnoceno Evropskou komisí a Evropskou centrální bankou v dokumentu nazývaném konvergenční zpráva. Všechna kritéria mají v hodnocení uchazečské země stejnou váhu a je zapotřebí je splnit současně. Důraz je kladen na udržitelnost, tj. na schopnost země prokázat jejich dodržování též do budoucna.

Maastrichtská kritéria jsou založena na myšlence, že do eurozóny mohou vstupovat pouze země s vysokým stupněm makroekonomické stability, aby nebyla ohrožena celistvost a stabilita hospodářské a měnové unie. Jmenovitě je zkoumána míra inflace, velikost dlouhodobých úrokových sazeb, fiskální udržitelnost a stabilita měnového kurzu. Příslušné nároky na uvedené veličiny bývají nazývány požadavky nominální konvergence, na rozdíl od charakteristik reálné konvergence, jimiž se maastrichtská kritéria nezabývají.

Kritérium cenové stability vyžaduje, aby uchazečská země vykazovala dlouhodobě udržitelnou cenovou stabilitu patrnou z průměrné míry inflace, která během posledního roku před šetřením nepřekročí o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace ve třech členských zemích EU, jež dosáhly nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Vývoj inflace je posuzován na základě harmonizovaného indexu spotřebitelských cen.

Úrokové kritérium požaduje, aby průměrná úroková sazba uchazečské země nepřekročila o více než 2 procentní body nevážený průměr úrokových měr ve třech zemích EU dosahujících nejlepších výsledků v oblasti cenové stability. Pro výpočet referenční hodnoty se používají výnosové míry desetiletých vládních dluhopisů, případně výnosy obdobných cenných papírů.

Ve fiskální oblasti se sledují dva ukazatele: poměr vládního rozpočtového deficitu k HDP, jehož skutečná a plánovaná hodnota nesmí překročit limit 3 %, a poměr vládního dluhu k HDP s limitem 60 %. Překročení limitní hodnoty pro poměr deficitu k HDP je možné v případě, že tento poměr výrazně a plynule klesal a dosáhl úrovně blízké referenční hodnotě resp. překročení referenční hodnoty je pouze výjimečné, dočasné a zůstává poblíž referenční hodnoty. Překročení limitní hodnoty pro poměr dluhu k HDP je možné v případě, že tento poměr vykazuje klesající tendenci a blíží se referenční hodnotě uspokojivým tempem.

V rámci posuzování stability měnového kurzu je nezbytné, aby měna uchazečské země byla alespoň dva roky členem kurzového mechanismu ERM II, přičemž její kurz by neměl být po tuto dobu vystavován nadměrnému pnutí. Nepřípustná je devalvace dané centrální parity jednostranným rozhodnutím uchazečské země, naproti tomu revalvace není považována za porušení kritéria. Při hodnocení kurzové stability je brán ohled i na řadu dalších ukazatelů, jakými jsou míra odchylování od středního kurzu, vývoj krátkodobých úrokových diferenciálů, posuzování úlohy devizových intervencí či zohlednění mezinárodní finanční pomoci při stabilizaci měny.

Maastrichtská smlouva je neformální název Smlouvy o Evropské unii, která přinesla jednu z největších právních úprav zakladatelských smluv Evropského hospodářského společenství. Její uvádění do života je připomínáno třemi významnými daty. Za prvé je to prosinec 1991, kdy na zasedání Evropské rady v nizozemském Maastrichtu se představitelé členských zemí shodli na jejím finálním znění. Za druhé je to únor 1992, kdy opět v Maastrichtu byla smlouva slavnostně podepsána. A za třetí je to listopad 1993, kdy po obtížném ratifikačním procesu smlouva nabyla účinnost.

Maastrichtská smlouva shrnula výsledky dvou mezivládních konferencí, z nichž jedna se zabývala problematikou politické unie a druhá problematikou hospodářské a měnové unie. Ve své politické části smlouva obohatila proces evropské integrace mnoha novými rysy. Institucionálně byl ukotven pojem Evropská unie, přičemž všem evropským zemím bylo přiznáno právo na členství v EU. Ustavena byla třípilírová struktura EU v podobě nadnárodního pilíře Evropského společenství a dvou mezivládních pilířů Společné zahraniční politiky a Spolupráce v oblasti justice a vnitra. Zakotven byl konstituční princip subsidiarity a posíleny byly kompetence Evropského parlamentu. Zavedeno bylo občanství EU a vyjmenována byla některá s tím spojená práva. Založen byl Fond soudržnosti a deklarován byl závazek EU podílet se na rozvoji transevropských sítí. Přijat byl Protokol o sociální politice, který zakotvil principy Charty základních sociálních práv zaměstnanců Evropských společenství.

Zásadní průlom však Maastrichtská smlouva přinesla v oblasti hospodářské a měnové unie. Proces utváření měnové unie byl rozvržen do tří stádií, která byla ukotvena pevnými daty. Jako nejzazší termín vzniku měnové unie byl stanoven 1. leden 1999. Zformulována byla maastrichtská konvergenční kritéria, jejichž splněním byla podmíněna účast v měnové unii. Členství v měnové unii bylo koncipováno jako povinné, pouze Dánsko a Velká Británie si vyjednaly trvalou výjimku na zavedení jednotné měny (Velká Británie však k 31. lednu 2020 z EU vystoupila). Vyjasněno bylo též institucionální zabezpečení měnové unie v čele s Evropskou centrální bankou, pověřenou mandátem pečovat o cenovou stabilitu na území eurozóny.

Madridský scénář, který byl vypracován pro zavedení hotovostního eura, byl přijat v prosinci 1995 summitem Evropské rady v Madridu a použit byl všemi zakládajícími členy eurozóny. Vyznačoval se tříletým přechodným obdobím, během něhož euro obíhalo pouze v bezhotovostní formě, společně s národními měnami používanými pro hotovostní i bezhotovostní placení. Tzv. princip žádného přikazování a zakazování (no compulsion, no prohibition) nechával na uvážení soukromých subjektů, v jaké měně chtějí provádět bezhotovostní transakce. Na národní měny bylo z právního hlediska pohlíženo jako na neceločíselné násobky eura. Po skončení přechodného období bylo euro uvedeno do oběhu ve formě bankovek a mincí.

Madridský scénář byl výhodný pro spotřebitele, kteří měli dostatek času obeznámit se s novou peněžní jednotkou a s velikostí přepočítacího koeficientu mezi národní měnou a eurem. Na druhé straně byl nákladný pro bankovní a podnikatelský sektor, který musel řadu úkonů (např. fakturace a vedení účetnictví) provádět v dvojím ocenění. Z tohoto důvodu nové země přistupující k eurozóně zavádějí euro metodou velkého třesku.

ERM tvořil páteřní součást Evropského měnového systému, jenž zahájil činnost v březnu 1979 a fungoval až do vytvoření eurozóny 1. ledna 1999. Každá z členských měn ERM měla stanovenu centrální paritu vůči ECU. Pomocí těchto parit byly vyčíslovány centrální parity pro dvoustranné kurzy členských měn, uspořádané následně do paritní mřížky.

Fluktuační pásma v tomto režimu měla původně stanovenu základní šířku ± 2¼ %, některé země obdržely dočasnou výjimku širšího rozpětí ± 6 % (původně pouze Itálie, později též Velká Británie, Španělsko a Portugalsko). Hranice pásma plnily funkci intervenčních bodů, které zakládaly povinnost centrálních bank k automatickým a neomezeným intervencím. Časté však byly i intervence uvnitř pásma. Tzv. indikátory divergence měly sloužit jako ukazatel včasného varování, upozorňující na nadměrné odchylování kurzu od centrální parity.

Pro plynulé fungování intervenčního mechanismu ERM byl k dispozici soubor úvěrových nástrojů. Tyto pohotové úvěrové zdroje měly sloužit k tomu, aby ta centrální banka, která nedisponovala dostatečnou výší vlastních devizových prostředků, si mohla vypůjčit potřebnou likviditu od partnerské centrální banky. Důležitou koordinační roli přitom sehrával Evropský fond pro měnovou spolupráci.

Měnové turbulence v letech 1992-93, které byly provázeny silnými spekulačními tlaky na kurzy členských měn ERM, si vybraly daň v podobě vynuceného rozšíření fluktuačních pásem na ± 15 %. S těmito širokými pásmy ERM fungoval až do vzniku eurozóny, přičemž účast v tomto režimu byla vyhodnocována jako jedno z maastrichtských konvergenčních kritérií. Nástupnický režim ERM, který upravoval kurzové otázky mezi členy a nečleny eurozóny, byl nazván ERM II.

ERM II je název pro nástupnický režim kurzového uspořádání ERM jako klíčového prvku Evropského měnového systému. Jeho pravidla byla schválena v prosinci 1996 na summitu Evropské rady v Dublinu na návrh vypracovaný Evropským měnovým institutem. ERM II byl uveden v činnost 1. ledna 1999, současně se vznikem eurozóny.

Kurzové uspořádání ERM II se vyznačuje následujícími vlastnostmi:

• Účast v tomto režimu je dobrovolná a nárokovatelná každou členskou zemí EU, která není členem eurozóny.
• Mnohostranný charakter ERM založený na bázi paritní mřížky byl převeden na dvoustranný vztah mezi Evropskou centrální bankou a národní centrální bankou.
• V platnosti zůstala široká fluktuační pásma ± 15 %, přičemž individuálně mohla být vyjednána užší rozpětí.
• Centrální parity jsou stanoveny jako kurzy národních měn vůči euru.
• Zachována je intervenční povinnost na okrajích fluktuačního pásma, nicméně každá ze stran dohody je oprávněna odmítnout účast na intervencích, pokud by se domnívala, že intervencemi by byla ohrožena cenová stabilita.
• Potvrzena byla minimálně dvouletá účast v ERM II bez devalvace centrální parity jako nutný předpoklad ke vstupu do eurozóny.

Česká republika není v současné době členem ERM II. O zapojení do tohoto kurzového režimu rozhodne vláda na základě doporučení České národní banky a Ministerstva financí. Přijatá Strategie přistoupení ČR k eurozóně pojímá členství v ERM II jako vstupní bránu do eurozóny a nedoporučuje setrvávat v tomto mechanismu po dobu delší než nezbytnou z pohledu plnění maastrichtských konvergenčních kritérií.

Měnový koš lze považovat za uměle vytvořenou měnu představující soubor většího počtu měn vstupujících do koše s jistým váhovým zastoupením. Známým příkladem měnového koše je evropská měnová jednotka, která byla složena z měn členských zemí Evropského hospodářského společenství (např. z 3,8 belgických franků, 0,828 německých marek, 0,217 dánských korun atd.). Fyzická množství složkových měn byla odvozena z ukazatelů ekonomické síly příslušné země. Významnou košovou jednotkou je také SDR (zvláštní práva čerpání), která emituje a spravuje Mezinárodní měnový fond.

Vazba domácí měny na předem určený koš zahraničních měn bývá často obsahem politiky pevného kurzového režimu. Například v počátečním období hospodářské transformace v ČR byla česká koruna vázána na koš nejdříve pěti měn (německá marka, francouzský frank, britská libra, americký dolar, rakouský šilink), posléze na koš dvou měn (německá marka a americký dolar). Účelem navázání měny na košovou jednotku je snaha o větší kurzovou stabilitu zavěšené měny, která může těžit ze vzájemné kompenzace protichůdných pohybů kurzu domácí měny vůči vybraným zahraničním měnám.