Wernerova zpráva je dokument, který na popud Evropské rady zasedající v nizozemském Haagu zpracovala skupina expertů pod vedením lucemburského ministerského předsedy Pierra Wernera. Jejím úkolem bylo navrhnout konkrétní kroky k uskutečnění projektu hospodářské a měnové unie. Své závěry prezentovala v březnu 1970.

Wernerova zpráva vzešla z kompromisu dvou odlišných názorových směrů. Jedna skupina zemí (Francie, Belgie, Lucembursko), reprezentující tzv. monetaristickou školu, prosazovala rychlou měnovou integraci s brzkým zafixováním měnových kurzů mezi budoucími účastníky měnové unie. Tento postup měl vytvářet zesílený tlak na koordinaci hospodářských politik a urychlovat konvergenci. Proti tomu názorová formace tzv. ekonomistické školy (Německo, Nizozemsko) za nutný předpoklad pro zavedení společné měny považovala dostatečný pokrok v konvergenci orientované na makroekonomickou stabilitu. Zpráva předjímala vytvoření měnové unie ve třech etapách, a to během desetiletého časového horizontu, na jehož konci mělo dojít k neodvolatelnému zafixování kurzů členských měn. O měnové politice by následně rozhodovala Evropská centrální banka, která by též spravovala devizové rezervy. Zpráva dále doporučovala zavést neomezenou směnitelnost měn, provést poměrně hlubokou centralizaci fiskálních politik a uvolnit přeshraniční pohyb kapitálu.

Cíl Wernerovy zprávy vytvořit měnovou unii do r. 1980 nebyl realizován. Na začátku sedmdesátých let minulého století se zhroutil brettonwoodský měnový systém a udeřil první ropný šok. Na tyto události členské země reagovaly výraznou divergencí svých hospodářských politik. Wernerův plán byl odsunut na neurčito. Na jeho doporučení navázala přibližně o dvacet let později Delorsova zpráva.