Termín bail-in byl zaveden jako protipól termínu bail-out a označuje zásadu, že náklady na ozdravení bank by na prvním místě měli nést jejich akcionáři (formou odpisu vlastního jmění) a věřitelé (formou odpisu pohledávek a přeměny pohledávek na akcie). Teprve poté by měly být použity prostředky z veřejných zdrojů (bail-out). Zapojování věřitelů do hrazení ztrát bank by současně mělo plně respektovat ochranu pojištěných vkladů. Zásada finanční svépomoci v tomto pojetí byla poprvé ve větším měřítku uplatněna při řešení kyperské dluhové krize v r. 2013. Následně byla v rámci diskusí o podobě bankovní unie povýšena na jeden z principů jejího pilíře s označením SRM.

Termínem no bail-out, překládaným jako zákaz finanční výpomoci, je neformálně označován článek Maastrichtské smlouvy (čl. 125 Smlouvy o fungování EU), který zakazuje členským státům EU a evropským institucím ručit za dluhy jiných členských států. Jmenovaný článek zaujímal ústřední místo v debatě o legitimitě záchranných mechanismů vytvářených v reakci na dluhovou krizi v eurozóně. K této otázce se v listopadu 2012 vyjádřil Evropský soudní dvůr při odůvodnění rozsudku v tzv. kauze Pringle. Dospěl zde k závěru, že vytvoření Evropského stabilizačního mechanismu není v rozporu s evropským právem. Zdůraznil přitom, že návratná finanční výpomoc poskytovaná v rámci nápravného programu nesnímá z příjemce pomoci odpovědnost za závazky vůči věřitelům. Navíc prostřednictvím připojených podmínek motivuje členské státy ke zdravé rozpočtové politice, což je v souladu s účelem dotčeného článku.

Fiskální úmluva, nazývaná též Rozpočtový pakt, tvoří ústřední část mezivládní smlouvy s plným názvem Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii. Tato smlouva byla podepsána 2. března 2012 vrcholnými představiteli všech členských států EU s výjimkou Velké Británie a České republiky. Účinnost nabyla 1. ledna 2013 v 16 členských státech EU, které dokončily její ratifikační proces. Od 1. dubna 2014 platí ve všech signatářských zemích. Smlouva se v plném rozsahu vztahuje na členy eurozóny. Nečlenské země eurozóny nejsou svým podpisem zavazovány k jejímu plnění, ledaže by oznámily, jakými jejími články chtějí být vázány.

Cílem Fiskální úmluvy je posílit rozpočtovou disciplínu v eurozóně a přispět k užší koordinaci a konvergenci hospodářských politik. Smlouva vychází ze zpřísněných pravidel Paktu stability a růstu a s určitými dílčími změnami požaduje jejich implementaci do právního rámce signatářských zemí. Týká se to zejména pravidla vyrovnaného rozpočtu, pravidla pro snižování vládního dluhu a sdělování emisních plánů.