Jmenovaná zpráva byla publikována v únoru 2009 s cílem předložit náměty na vytvoření více efektivního, integrovaného a udržitelného systému evropského dohledu nad finančním sektorem. Je výstupem skupiny expertů, které předsedal Jacques de Larosière, bývalý guvernér francouzské centrální banky. Zpráva pojednává o příčinách světové finanční krize, která vypukla v r. 2007 v USA po kolapsu realitního trhu a na něho navázaných finančních produktů tzv. sekuritizace. Kriticky se vyjadřuje k tehdejšímu stavu evropské regulace a dohledu nad finančním trhem, jemuž vytýkala absenci konzistentních regulatorních pravidel, nízkou schopnost zavčas identifikovat potenciální hrozby pro finanční stabilitu a těžkopádnou koordinaci při vynucování rychlé nápravy. Zasazovala se o vznik nových evropských institucí v oblasti makroobezřetnostního a mikroobezřetnostního dohledu. V návaznosti na tato doporučení byla ustavena Evropská rada pro systémová rizika a založeny byly tři sektorové evropské orgány dohledu (EBA, EIOPA a ESMA). Uvedené nově vzniklé evropské instituce vytvářejí společně s existujícími národními dohledovými orgány strukturu nazývanou Evropský systém finančního dohledu.

Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu a v platnost vstoupila 1. prosince 2009. Jejím přijetím byl uzavřen několikaletý proces vyjednávání o institucionálních otázkách, jež měly zajistit efektivní fungování Evropské unie o velkém počtu členů. Tato smlouva vnesla četné změny do zakládací Smlouvy o založení Evropského společenství (dříve Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství), kterou nově nazvala Smlouvou o fungování Evropské unie, a zasáhla také do Smlouvy o Evropské unii neformálně nazývané Maastrichtská smlouva. Obsahově úzce navázala na neúspěšnou Smlouvu o Ústavě pro Evropu, která byla v roce 2005 odmítnuta referendy v Nizozemsku a Francii.

Z mnoha oblastí změn, které Lisabonská smlouva vnesla do institucionální architektury EU, lze uvést následující nové prvky:

• Vytvoření funkce Stálého předsedy Evropské rady (tzv. prezidenta EU) voleného na 2,5 roku a funkce Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (tzv. ministra zahraničí EU).
• Rozšíření hlasování kvalifikovanou většinou v Radě EU do více oblastí. Od roku 2014 se kvalifikovaná většina počítá na základě tzv. dvojí většiny (55 % členských států reprezentujících nejméně 65 % obyvatel EU).
• Posílení úlohy Evropského parlamentu ve vztahu k evropským právním předpisům a rozpočtu, větší zapojení národních parlamentů do činnosti EU z hlediska zásady subsidiarity.
• Výslovné uznání možnosti vystoupit z EU na zákldě uzavřené dohody o vystoupení realizované během následujících dvou let.
• Právní závaznost Listiny základních práv a svobod EU (s výjimkami pro Velkou Británii, Polsko a Českou republiku).

Lisabonskou strategií se nazývá rozvojový plán, který Evropská rada přijala v březnu 2000 na pravidelném zasedání v Lisabonu. V tomto dokumentu je vytyčen cíl učinit Evropskou unii do roku 2010 nejkonkurenceschopnějším a nejdynamičtějším prostorem, který je schopen dosahovat trvalého hospodářského růstu, prostorem s početnějšími a lepšími pracovními místy a větší soudržností. Ke splnění uvedeného základního cíle bylo vytyčeno devět cílů parciálních: informační společnost, vytvoření evropského výzkumného prostoru, odstranění překážek pro podnikání, dokončení vnitřního trhu, vytvoření integrovaných finančních trhů, lepší koordinace makroekonomických politik, aktivní politika zaměstnanosti, modernizace evropského sociálního modelu, udržitelný rozvoj a kvalita života. Lisabonská strategie chtěla zvýšit průměrnou míru ekonomického růstu do roku 2010 na 3 % a vytvořit dodatečných 20 miliónů pracovních míst, aby bylo dosaženo míry zaměstnanosti 70 %.

V březnu 2004 Evropská rada podrobila Lisabonskou strategii kritice za nedostatečnou realizaci přijatých cílů. Ustavena byla skupina pro revizi Lisabonské strategie, která měla předložit doporučení, jak zlepšit její fungování. Následná Kokova zpráva konstatovala pouze malý pokrok a doporučila opustit nereálné cíle. V přehodnocené Lisabonské strategii byl důraz nově kladen na růst a zaměstnanost, jakož i na užší koordinaci hospodářských politik členských států EU. Zjednodušeny byly též postupy pro předkládání pravidelných hodnotících zpráv o dosaženém pokroku. Na tomto základě každý členský stát EU jednou ročně vyhotovuje národní program reforem, který obsahuje priority členského státu v makroekonomické a mikroekonomické oblasti na následující tříleté období. V roce 2010 na Lisabonskou strategii navázala další desetiletá Strategie Evropa 2020.